Úvod k poslední desce Stratovarius nemůžu odstartovat jinak, než vzpomínkou na totálně zmrzlé léto roku 2006 a setkání s kapelou v Havlíčkově Brodě. Stratovarius zde absolvovali jednu ze svých zastávek k aktuálnímu albu, symbolicky nazvanému „Stratovarius“. Už tenhle název desky by mohl naznačovat, že kapela stojí prakticky znovu na začátku a hledá nejen cestu jak dál, ale i jak k sobě. Předpokládám, že všichni, kteří měli příležitost se v té době se Stratovarius setkat, mi dají za pravdu, když řeknu, že z téhle party sálala naprostá pohoda a její budoucnost se dala malovat těmi nejjasnějšími barvami. I přes to, že s deskou „Stratovarius“ kluci docela zřetelně uhnuli z dosud přesně vyznačen trasy.
„Nemám ten materiál moc rád, protože se za ním skrývá mé nejhorší životní období“ , zněl jeden z komentářů Tima Tolkkiho k téhle desce. A padali i jiná hodnocení, např. „záchranářské“ album (to pro jakousi pracovní psychoterapii principála Tolkkiho), zvláštním způsobem sestavená skládačka, nikoliv výtvor normálně fungující kapely, všechno a všichni byli proti nám… Čekali byste v této atmosféře (byť od hudebního génia) nějaké přelomové dílo? Pokud ano, třeba by vás na pravou míru přivedly hned první verše, které z desky zazní v úvodní „Maniac Dance“ – „This year has been a nightmare…“.
Na rozdíl od Tima Tolkkiho o albu „Stratovarius“ rozhodně neřeknu, že ho nemám rád (taky je fakt, že doba jeho vydání nebyla mým nejhorším životním obdobím… :-) ). Ač přiznávám, že první setkání patřilo spíš do kategorie totálně otráveného šoku. Přihlédnu-li k okolnostem, za kterých album vzniklo, dá se hovořit nejspíš o malém zázraku, že si bylo vůbec možné poslechnout nové kousky z dílny Tima Tolkkiho a navíc ještě prezentované v té nejsilnější kompletní sestavě. Odhlédnu-li od okolností, dali Stratovarius po strašně dlouhé době vale všem zaběhlým postupům a vytvořili svoje nejrockovější album. Nehraje se tak tvrdě na výšky ani rychlost, hlavní změna je ve zpomalení tempa, speedaři tentokrát utřeli nos (vždyť říkám, že jsem z počátku byl poněkud otráven). Rozhodně však nelze říct, že by se na desce nenašli pořádně chytlavé kousky. Z nich nejvíc vyčnívá „Back To Madness“ (už jen ten název!). Tvrdá téměř hardrockovka se zřetelnou stopou typického Tolkkiho rukopisu. Začátek v podobě tradičních strato-balad, který se zvrhne v hrubou emoční bouři s maniackým Kotipeltovým zpěvem, operní vložkou a temně mrazivým, působivým závěrem. A hodně otevřenou Tolkkiho zpovědí. Povedené je i baladické vyznání rodným končinám „The Land Of Ice And Snow“ s citlivě patetickým zpěvem. Druhou stranu mince pak tvoří úvodní téměř popíková „Maniac Dance“, která zřejmě všem fanoušků kapely musela vyrazit pojistky. Bráno očima temné poetiky dostane „Stratovarius“ jiný (dramatičtější) náboj, budete-li k němu vydatně používat textovou přílohu. Snad jen v závěrečném typicky rozevlátém finále a mírně přeslazeném „United“ je (zejména pak z dnešního pohledu) Timův optimismus přece jen zbytečně proklamativní.
Tak tedy pomyslný druhý začátek? Záleží na úhlu pohledu. Stratovarius coby muzikanti jsou na takové úrovni, že je nesmysl uvažovat o nějakém startu. Kompoziční slabiny a hluchá místa, která se na tentokrát na desce najdou (jaký to nezvyk u Stratovarius), dokáží zaretušovat precizními výkony. A proto říkám, že „Stratovarius“ sice nedosáhne na úroveň svých předchůdců, ale rozhodně to není deska zralá na odložení do nepřístupných místech. A věřte, že ze mě nemluví nostalgie.
Historie (zdá se) se opakuje. Timo Tolkki znovu rozpustil Stratovarius. A tentokrát si dovolil vyjádřit nesouhlas s jeho argumenty i Jens Johansson, který byl v prvním kole tím hybatelem reunionu. Otázka, jak se dál situace kolem Stratovarius vyvine, by byla spíš námětem pro bookmakery. Stejně tak i otázka, co je vlastně skutečnou příčinou současného stavu. Nesnášenlivost až nenávist mezi členy kapely (jak tvrdí Timo Tolkki) nebo peníze (jak tvrdí zbytek kapely)? Nebo znovu zdravotní problémy? Ať tak nebo tak, nastala nám zvláštní situace. Timo Tolkki se vzdal veškerých nároků vůči značce „Stratovarius“ a práva k nakládání s ní poskytl svým čtyřem bývalým společníkům (jen pro pořádek, po vydání desky „Stratovarius“ nahradil Jari Kainulainena nový basák Lauri Pora). Ale dokážete si vůbec představit Stratovarius bez Tima Tolkkiho? Bez člověka, který je (počítám-li správně) podepsán – bez pouhých sedmi kousků - pod všemi písněmi, které kdy byly pod jménem Stratovarius zveřejněny? Čas ukáže. Upřímně řečeno, vůbec si nedokážu po všech těch prohlášeních, která proletěla médii, představit, že by někdy mohlo dojít k obnovení činnosti legendy jménem Stratovarius. Ale abych zakončil tohle povídání alespoň trochu v duchu občasného stratovariusího patosu, musím přiznat, že v koutku duše stále ještě (znáte přece závěrečná slova hrdiny z Kingovy novely „Rita Hayworthová a vykoupení z věznice Shawshank“ :-) ) doufám...
P.S.: Nedá mi to malinko předběhnout dobu. Ač se v tuto chvíli vrátka příběhu Stratovarius zavírají, po vydání alba „New Era“ projektu Revolution Renaissance moje doufám... zní ještě o něco intenzivněji…
|
