Třetí album prý bývá rozhodující… No, bráno z toho pohledu, že jsem třetí album španělských Dark Moor „The Gates Of Oblivion“ považoval za hodně vydařené, měl by od mouřenínů člověk očekávat pravidelné úspěšné šlehy. V roce 2003 však nezůstal v kapele kámen na kameni a začala se psát nová kapitola, v níž (pominu snáze nahraditelné články) pěnici Elisu C. Martin nahradil Alfred Romero. Počítáno od tohoto okamžiku, svůj další třetí krok učinili Dark Moor předloni s hodně vydařenou (řekl bych až obrozeneckou) deskou „Tarot“. V loňském roce nám spolek kolem jediného původního člena, kytaristy a skladatele Enrika Garcii nabídl další chod. Zachmuřený obal desky i její název „Autumnal“ může svádět k dojmu, že se Dark Moor chystají k zimnímu spánku. Nedejte na první pohled. Ono se v pomyslných drážkách ukrývá sakra živé zlato.
Dark Moor si nemohli svůj útok na trůn symfonického power metalu lépe načasovat. Ohniví Rhapsody (ke kterým mám vytrvalé tendence Dark Moor přirovnávat) se po posledním albovém klopýtnutí potýkají se svým chlebodárcem a cosi může signalizovat i návrat jejich křiklouna Fabia Lioneho do řad Vision Divine. Nightwish (o které se díky košatosti a soundtrackovosti nových skladeb Dark Moor docela otřeli) naznačují, že heslo „s Anetkou na věčné časy a nikdy jinak“ může nabrat tuzemské rysy omezené dočasnosti. A s těmi ostatními potenciálními kandidáty se mohou Dark Moor už dávno směle poměřovat.
A přitom se nic tak zásadního (od dob „Tarotu“) nezměnilo. I když několik „poprvé“ zaznít musí. Poprvé mám pocit, že skladby jsou napsané přímo na tělo Alfredu Romerovi. Ten zní ve chvílích, kde je to třeba, velice průrazně a ostře a podařilo se mu zbavit svého nasládlého výrazu (a pokud do něj zapadne, je to účelné). Poprvé na sto procent věřím tomu, že klasika, ze které hlavní tvůrce Enrik Garcia zcela nepokrytě čerpá svoje nápady, je svět, ve kterém Enrik skutečně žije. Je to i poprvé, kdy si ani v nejmenším nevzdychnu po bývalce Elise. A rozhodně to není tím, že ženský vokál hraje na „Autumnal“ zase poměrně důležitou roli, neboť Dark Moor angažovali na výpomoc Iteu Benedicto, školenou pěvkyni, aktuálně působící v řadách symfoniků Niobeth. To poněkolikáté, co se od Dark Moor očekává automaticky, tedy silné chorály, rozmáchlé symfonické aranže, šťavnaté melodické běsnění, křížené s všudypřítomným odkazem mistrů klasické hudby, se neomezeně rozprostírá na celé ploše a je vyleštěné do posledního šroubku.
V záplavě skvělých songů není jednoduché ukazovat prstem na vrcholy, přesto zmíním okamžiky, které na mě zabraly nejvíc. Čajkovského „Labutí jezero“ („Swan Lake“), potvrzující, že Garciovy sklony čerpat z klasiky jsou neomezené a zároveň hodně odvážná věc – nasaďte na začátek svěží a radostnou osmiminutovou ságu, u které si budou hladovci z ochranného svazu autorského brousit nože! Dynamické „Faustus“, divadelní představení v duchu speed-metalu, ve kterém kromě postaviček dávného příběhu ožívají i veškeré chutě, které z hudby Dark Moor můžete zacítit. A porovnejte tyhle dva kousky s asi nejméně nápadnou „An End So Cold“, uvolněné písně s mazlivým vokálem, která v refrénu znovu dokáže vykřísnout z ničeho závan bombastiky. Žádný kvalitativní rozdíl? Hm, to svědčí o síle současných Dark Moor!
Působivý balet na špičce nože. Jednoznačně nejlepší kousek nové éry Dark Moor. Deska, ze které sálá nadýchanost dávných věků, kouzlo romantiky, barevná teatrálnost i razance současné doby. Existuje důvod, proč nesáhnout po desítce? Vymlouvat se na snahu kapelu motivovat k ještě většímu výkonu je nesmysl a tak tu půlku bodu svedu na…, víte, že vlastně netuším na co :-)?
|
