Pokud bychom se měli držet ustálených klišé, tak po započítání alba Avenger do diskografie Rage se dá říct, že Peavy Wagner bude určitě milovat šťastnou sedmičku. Není divu. Skoro to až vypadá, jako by si Peavy svoje typické nápady pošetřil na dobu, kdy vydávající Noise nebudou mít potřebu s Rage někam šíbovat (aspoň jsem nikde nezaznamenal zmínky o tom, že by v případě „Trapped!“ došlo ke stejným zásahům ze strany firmy) a stejně tak i první trošku delší pauza mezi vydáváním desek poskytla autorům větší nadhled a potřebný odstup. Takhle chytlavé album (ale pozor, v případě zuřivců chytlavost znamená smyslné spojení melodické zpěvnosti a patřičné agrese) Rage dosud ještě nespáchali a jejich tradiční hudební mistrovství je podepřeno záplavou výborných nápadů. A určitě není náhodou, že Rage podstatu své tehdejší hudby zdůraznili upozorněním v bookletu, že na desce nebyla použita žádná černobílá klapka.
Rage předložili kolekci jasně strukturovaných skladeb, ve kterých se většinou nehraje na nějaké krkolomné (ba ani lehko vstřebatelné) změny, ale přitom má deska v sobě tak neuvěřitelný náboj, že svojí sílu neztrácí ani v těch „slabších“ momentech. Nezbývá mi, než použít uvozovky, protože ty tři skladby („Take Me To The Water, „Power And Greed“ a Beyond The Wall Of Sleep“), bez kterých bych si tuhle desku dokázal představit, jsou v rámci téhle desky sice těmi třemi černými vzadu, ale objevit se na loňském „Reflections Of A Shadows“, asi bych skákal radostí a rozplýval se nad jejich kvalitou.
Celkově je deska o poznání méně vzteklá, než je u Rage zvykem – trochu to zavání loňským kompromisem, jenže na „Trapped“ dokázali Wagnerovci tu rovnováhu mezi přitažlivostí a zuřivostí vybalancovat s lékárnickou přesností a tak po masových úlitbách není ani stopy. Přesto neztrácí žádná ze skladeb tah na bránu, švih, dynamiku a energii a přitom si pohrává s typickou melodikou a tak snadno zapamatovatelnými refrény, že si většinu písní můžete pozpěvovat stále dokola. Vybírat z dokonalého to nejdokonalejší se může jevit poněkud zbytečné, nicméně si neodpustím zmínit své největší favority.
Veselý riff, dynamický spodek, Peavy pohrávající si hodně pružnými hlasivkami, další skvělé sólo (Manniho jde pochválit prakticky pokaždé, když se stává vyčnívajícím prvkem) a skoro až tanečně svůdný – odmyslete si ostré kytary a razantní bicí, dohoďte synťáky a ta melodie vás musí strhnout – refrén, to je „Enough Is Enough“. U halekačky „The Body Talks“ s dramatickými rytmickými změnami, smyslnými kytarovými vyhrávkami, představí Rage zvýšený smysl pro atmosférično a hladivě posmutnělý vokál, melancholický motiv, skvěle řezající kytara i vypjatý Peavyho řev v „Not Forever“ ho dotáhnou k nejemotivnějšípasáži celého alba. Z těch samých ingrediencí vaří (ono to vlastně platí o skoro celé tvorbě kapely, že se vaří „jedno kuře stokrát jinak“) „Baby, I´m Your Nightmare“ – s pražskými smyčci - s ostnem dramatičnosti. A zapomenout nejde ani na první výpůjčku, nejdivočejší položku aktuálního menu, acceptovskou „Fast As A Shark“, která lépe – alespoň v intencích power metalu - snad ani udělat nejde.
Trpělivost (a usilovná práce) růže přináší. Sedmé album, pod kterým je podepsán Peavy Wagner konečně došlo uznání. Pokud bych byl hlavounem v Noise, tohle by bylo přesně to, co bych si představoval, že z Rage bude pravidelně padat. Dokonalý mix osobité melodiky, nezbytné tvrdosti a hrubé přitažlivosti. Album, u kterého s desítkou ani v nejmenším neváhám. Kouzlem Rage jsem byl definitivně „Trapped“!
|
