Budu-li chtít na Jariho Mäaepää najít hůl, ani mi to nedá moc práce. Klidně si vystačím s tvrzením, že za osm let od vydání své sólové prvotiny pod křídly Wintersun dokázal dát dohromady pouhopouhých pět skladeb. Což je statistická kadence ještě slabší, než u proslulé demokracie Axlových pistolníků (nevím přesně, kdy Jari začal následovníka debutu slibovat, ale i když přimhouřím oko, počítám, že pod průměr jedné skladby – v to počítaje i dvaapůlminutovou instrumentálku - na rok se nedostanu). Jistě, on těch skladeb asi udělal nejspíš o něco víc, ale o vydání „Time II“ se zatím mluví v intencích roku 2014, takže vycházejme ze statistik letopočtu 2012.
Ale matematika není zas až tak podstatná, důležitější je, zda ta pětka stála za tak dlouhé čekání. I nad touto otázkou se dá polemizovat. Docela rozumím těm, kteří, vycházejíc z Jariho minulosti, budou minimálně zaskočeni, ne-li přímo zklamáni. Jari totiž jako by se chtěl přizpůsobit severské módě, na které ulítli (asi nejdůkladněji) Turisas a která není cizí ani Jariho Ensi-bývalé domovině. Orientaci na výpravnost, rozmáchlost a epičnost Wintersun (nyní už není u všech nástrojů vyjma bicích uvedeno pouze Jariho jméno) dotáhli do absolutna a (zdánlivě) vsadili na jednu zásadní kartu – atmosféru a bombastičnost. Ne že by mohutná produkce a nadýchanost skladeb totálně přetloukla vše ostatní, nicméně je poměrně záhy jasné, že Jariho nespoutaná divokost a dravost, známá z alba „Wintersun“, nebude hrát první housle. Jejich role je tentokrát o mnoho rafinovanější – dodávat té snově ohromné záplavě tónů štiplavost, údernost a kořeněný šmak. A to Wintersun zvládli na jedničku, právě chvíle, kdy se snoubí svět pohanské agrese a romantické načančanosti jsou vrcholem téhle nahrávky.
A je pochopitelné, že tyto okamžiky budou mít nejsilnější zastoupení v dvou rozsáhlých opusech, titulní „Time“ a ve čtyřdílné „Sons Of Winter And Stars“. U titulní skladby (a vlastně to platí i pro houpavou „Land Of Snow And Sorrow“) je zvláštní, že nestaví na kdovíjak složitém motivu či změnách, přesto si dokáže udržet maximální pozornost a chytlavě vypjatých okamžiků se taky najde přehršel. Nejdůležitějším článkem skládanky se mi pak jeví „Synové zimy a hvězd“. Pro svouí pestrost, košatost, členitost, nevýraznější porci toho, na čem stavěli Wintersun v minulém kole (výraznější ostré kytary, dynamické bicí a Jariho hrdelně vypjatý řev), schopnost gradace vypjatých okamžiků a šikovnou ruku při míchání starých důrazných a nových náladově bohatých postupů. A že Jari umí zacházet s atmosférou je zřejmé už z titulní zasněné instrumentálky „When Times Fade Away“.
Jako chytrý tah se mi jeví edice dvojalba, na kterém druhý díl představuje skladby z „Time I“ v čistě instrumentální podobě. Tohle je totiž odpověď těm, kteří Wintersun odsuzují za jejich příklon k bombastičnosti. Pokud totiž nakašírované melodie obstojí i bez řezavé štiplavosti (a já tvrdím, že ano a platí to i pro utajený bohatýrský á capella úryvek „Sons Of Winter And Stars“) Jariho uskřípaného vokálu, je jasné, že ze strany Wintersun nejde o laciné a prvoplánovité bohatě přeslazené a přeplácané lízátko.
Vydání „Time II“ je na spadnutí. Nezastírám, že bych si přál, aby Jari tentokrát vsadil víc na syrovou pohanštinu, přece jen Wintersun na „Time I“ ztratili něco ze své jedinečnosti. Ale pokud by snad dvojka šla přesně ve stopách jedničky, rozhodně to jako špatný krok vnímat nebudu.
|
