Jsem pevně rozhodnutý, že každý další článek o novém albu, na němž hlavní roli hraje řezavý hlas Udo Dirkschneidera, budu uvádět suchopárnou hrou čísel, která je obdivuhodná. Jednasedmdesátiletý ikonický zpěvák letos vydává se souborem U.D.O. osmnácté album a když k tomu připočteme i jeho zásadní otisk v řadách Accept, pomalu se blížíme ke třem desítkám desek, na nichž Udo vytrvale kultivuje podle v podstatě neměnného mustru klasický a v jeho podání nezaměnitelný heavy metal. Podobné žonglování se statistikou by mohlo sloužit jako případná omluvenka toho, kdyby Udovi a jeho kumpánům jednou došel dech, jenže vyjma úletu s Das Musikkorps des Bundeswehr Udo nikdy nepodlezl vysoko nastavenou laťku, byť pochopitelně během čtyřiačtyřiceti let na scéně ke kvalitativním výkyvům došlo). O to víc je obdivuhodné, že se novinka „Touchdown“ může směle zařadit k tomu nejsilnějšímu, co z dílny U.D.O. kdy vyšlo.
Kromě mistrova hlasu, plného energie jako za mlada a nabroušeného nejostřejším brouskem, za to může několik důležitých bodů. V první řadě je to fakt, že i když přesně víte, jak bude deska znít, nejsou nové skladby (snad s výjimkou plíživější „Punchline“, která sice svoji sílu má, nicméně pokud bych měl hledat kandidáta na nejprokouknutelnější věc alba, byla by to tato položka) jen standardní kolekcí do počtu bez špetky invence. Úvodní „Isolation Man“ vydatně vzpomíná na dávnou Udovu acceptovskou éru a není to na desce naposled (možná na tom má podíl i skutečnost, že k U.D.O. se připojil baskytarista Petr Baltes), do silácké „The Betrayer“ pronikne něco z pichlavých modernějších samplů, o tom, jak dokonale koresponduje s heavy metalem klasická hudba vypráví „Fight For The Right“ s adaptací Mozartova „Tureckého tance“ – byť klasika bývala v Accept doména především Wolfa Hoffmana, z „Fight For The Right“ je zjevné, že i U.D.O. k ní mají ohromně blízko, ze řetězu urvaná uřvaná „Touchdown“ s divokými houslemi aspiruje na jeden z nejtvrdších kousků diskografie kapely. A tak se znovu potvrdilo to, co je v posledních letech zřejmé - U.D.O. maximálně svědčí skutečnost, že veteránovi u mikrofonu dělají společnost o generaci či dvě mladší hudebníci, takže riffová střelba i sólové naháněné osvědčeného dua Smirnov – Dammers zní naprosto nadšeně, svěže a živě, důrazné a neposedné bicí Udova syna Svena ideálně tvrdí muziku.
S naprosto čistým svědomím lze říct - nic nového pod sluncem. Tohle všechno příznivci U.D.O. do puntíku znají - rychlý, tvrdý, klasický heavy metal se dvěma kytarami, natlakovanou rytmikou, výhružnými sbory a jedinečným vokálem. K tomu přičtěte typický zvuk, charakteristické aranže, nápaditá sóla, Netřeba nic zásadního měnit, když máte stále dobré nápady a přinášíte přesně to, co od vás příznivci chtějí. Výsledkem je vzrušující sázka na jistotu.
|
