Vzhledem k nepříznivým okolnostem je neuvěřitelné, že sedmá řadovka Exodus vznikla pouhý rok po předešlém zápisu "Tempo of the Damned". Zaprvé se musel řešit odchod kmenového zpěváka, a to za značně vyhrocených podmínek. Zetro Souza opustil kapelu těsně před mexickým turné, což pořádně nakrklo Garyho Holta, který na adresu svého bývalého frontmana vynášel ostrá prohlášení. Po čase se oba pánové uklidnili a jako oficiální stanovisko Souzova odchodu zvolili obligátní "finanční důvody" (dnes je Souza opět nedílnou součástí kapely).
Tenkrát ale bylo nutné rychle hledat nového křiklouna. Na turné tuto pozici zastali Matt Harvey (Exhumed) a Steev Esquivel (Defiance), jako plnohodnotný člen byl následně přijat jistý Rob Dukes, jenž Holtovu nabídku kvitoval s nemalým povděkem. Exodus tím získali drsného frontmana, který jakoby vypadl z newyorského hardcorového klubu CBGB, a to pěvecky i vizuálně. Problémy se sestavou tím nicméně neskončily. Kytarista Rick Hunolt se hodlal věnovat rodině, a tak v roce 2005 opustil Exodus i on. To byl sice na první pohled velký problém, jelikož ale na jeho místo nastoupil Lee Altus (Heathen), který je dnes neodmyslitelnou součástí sestavy, nemusíme tuto výměnu považovat za jakkoli tragickou. A stejně lze nahlížet i na poslední personální přeskupení, když bicmena Toma Huntinga, jenž musel kapelu opakovaně opustit ze zdravotních důvodů, nahradil jedinečný Paul Bostaph (Slayer). Bylo to ovšem v rámci tvorby tohoto jediného alba, jelikož se Hunting v roce 2007 do sestavy zase vrátil.
Album, které se na trh dostalo 4. října roku 2005, je opět přehlídkou ortodoxně zriffovaného techno thrashe (s lehoulinkými ozvuky groovu na dobarvení agresivní hudební mozaiky), přičemž zásadní podíl na jeho bezesporu úspěšném tažení má producent Andy Sneap. Ten našel svůj osvědčený způsob zvučení již dávno předtím (mj. také na předešlé desce Exodus), a proto nebylo záhodno cokoli měnit. A tak kytary zase připomínají ekvivalent bleskových výbojů, a to ve své dokonalé elementární čistotě. Holtovi s Altusem tvoří naprosto rovnocennou partii rytmická sekce, přičemž zvuk bicích a baskytary by měl být učebnicovým příkladem pro všechny thrashmetalové producenty. A slyšet je i nový zpěvák, který do hudby Exodus dobře zapadl a dodal jí atraktivní punc nesmiřitelné agrese (Dukesovo svolávání fanoušků do tzv. "zdi smrti" je dodnes legendární).
K poslechu alba nás - krom povedeného coveru - zve kousek "Raze", který můžeme rovnou zařadit mezi nejlepší songy desky. Zlověstně zvonivý nájezd, dobírání kytar s rytmikou, pauzírované sloky nebo chytlavý návrat k původnímu motivu, to jsou hlavní taháky úvodní skladby. Škručení baskytary, náběry kumulační energie a variabilní sóla zase sluší druhému songu "Deathamphetamine", který znamená - navzdory devítiminutové délce - další vrchol nahrávky, hned poté přijde na řadu třetí ("Karmas Messenger"), čtvrtý ("Shudder to Think") a pátý ("I Am Abomination"). Až teprve v dalším průběhu alba můžeme začít mluvit o jistém útlumu nastolené energie. Příčinou toho je tradiční neduh novodobého Holtova skladatelství, jenž si neodpustí příliš rozvláčné, a tudíž lehce nezáživné plochy (zde především "Altered Boy"). Sedmá řadovka Exodus každopádně opět nabere dech ve svém závěru, a poslední dva štychy ("44 Magnum Opus" a "Shovel Headed Kill Machine") zase představují sestavu v plném bojovém nasazení.
Podobně si kapela vedla na dalších počinech, na kterých zpíval Rob Dukes. Jeho účinkování v Exodus mimochodem výborně shrnuje dokument "Assorted Atrocities", jenž je k nalezení na YouTube. Rozloučení s tímto zavalitým borcem dodnes vzbuzuje určitou lítost směrem k jeho osobě, jelikož pro Roba se tato štace evidentně stala životní událostí, a přestože ještě v roce 2009 Gary Holt odmítal návrat Zetro Souzy do kapely, o pět let později bylo všechno jinak. Fanoušci chtěli "svého" zpěváka, a tak se mohl Rob Dukes přidat do klubu pěveckých vyděděnců jako je Ripper Owens nebo Blaze Bayley. Je však nutné dodat, že Exodus byli silní s každým zpěvákem. Jejich tvorba inspirovala bezpočet (nejen!) thrashmetalových interpretů a Kaliforňany nezlomilo ani dvojlomné partnerství Garyho Holta, který začal v roce 2011 hrát se Slayer. Příběh této kapely tak není ani po čtyřech dekádách existence u konce, a doufejme, že ještě dlouho nebude.
|
