Čert se vyznej v tom, podle jakého klíče přijímají fandové alba této kapely. Po těžkém vědeckém bádání (asi 5ti vteřinách) jsem došel k závěru, že ať už je to jakkoli, určitě není výše prodejnosti přímo úměrná kvalitě jednotlivých placek. Tak např. dnes hodnocené album je po skladatelské stránce naprosto plnohodnotné a vyspělé, přesto se jedná o nejhůře prodávaný počin v celé historii HELLOWEEN. Můj skromný názor je takový, že na samém počátku nového Milénia se tato kapela prostě a jednoduše přejedla.
A mohla si za to velkým dílem sama. Alba vydávaná v rychlém dvouletém sledu, tuny různých kompilací, výběrů nebo jen trochu upravených remasterů, k tomu sólové desky Derise i Grapowa a jediná možná, polarizačně logická reakce mohla být přesycení a nechuť ke všemu, co jen trochu zavánělo dýňovým odérem. Tyto výkyvy v úspěšnosti jsou bohužel vedeny povrchním vnímáním posluchačů, kteří se v uvedeném stadiu řídí mnohem více kolektivním "trendem", než osobním úsudkem. V takové situaci mohli HELLOWEEN stvořit třeba hudebního „Avatara“ a stejně by to tehdy nestačilo. A nic nepomohlo přejití k vydavatelskému gigantu Nuclear Blast, ani angažování výsostných producentů Roye Z a Charlieho Bauerfeinda, kteří opatřili album opravdu jakostním a moderním soundem.
Určitě však nemají slabá prodejní čísla nic společného s tím, že je tohle album údajně „moc temné“, jak se nám snaží namluvit řada kritiků i fandů. Protože ono není, kupříkladu tak deprimující věc, jako byla titulní píseň z desky „The Time Of The Oath“ bychom zde hledali marně. Jistě, celá placka je nazvaná po „temné jízdě“, některé songy jsou metalově velmi těžkotonážní a dejme tomu méně pozitivní, ale deprese z nich rozhodně nedýchá. Mnohem více skličující mně přišel předcházející výtvor „Better Than Raw“, a to hlavně díky překomponovaným opusům, ve kterých se ztrácelo (neřkuli přímo chybělo) hlavní poznávací znamení této kapely. Totiž silná a do svého dění vtahující melodie.
Toto „fópá“ album „The Dark Ride“ správně napravuje, struktura skladeb je mnohem jednodušší a přibylo i typických melodických vyhrávek, třebaže kolikrát vsazených do velmi hutně zriffovaného a silně podladěného kytarového základu. Tvůrčí proces opět pohltil většinu zúčastněných, a tak si desku rozdělíme do skupinek podle autorů jednotlivých písní.
Podle etikety začneme tím služebně nejstarším, totiž Michaelem Weikathem. Jeho duo skladeb „All Over The Nations“ a „Salvation“ patří samozřejmě k tomu nejmelodičtějšímu a nejrychlejšímu, co deska nabízí. Přesto z ní tyto písně nevyčnívají jako slušný člověk v Poslanecké sněmovně, ale velmi příjemně ji odlehčují a dodávají všemu správný šmrnc.
Ale pozor,'Weiki' tentokrát nebyl jediný, kdo přikmital se spídem. Andi Deris do této mlýnice totiž také přispěl kouskem „We Damn The Night“ a pokud jsem v minulé recenzi napsal domněnku, že je tento autor tak kvalitní, jak kvalitní je celé album, tak pro fošnu „The Dark Ride“ to platí také. Zmíněná rychlovka je doslova parádní a s těmi Weikathovými si v ničem nezadá. Mimo této písně ale Andi složil dalších 5 tracků a stal se tak opět (po „The Time Of The Oath“) nejaktivnějším skladatelem celé sestavy.
Kromě krátkého intra je to „Mirror Mirror“ s totálně smrtícími riffy a hororově odříkaným refrénem a hned poté následující, lehce gotickým motivem vedená pocitovka „If I Could Fly“. Ta sice není vůbec špatná, přesto se mi zdá malinko přeceněná, a to hlavně samotnými členy HELLOWEEN, když ji zvolili za svůj singl, natočili k ní klip a aktuálně ji předělali i na svém výročním albu. To už mi přijde trochu víc, než je kvalita této skladby schopna unést. No nic, další Derisovka, rytmická „I Live For Your Pain“, má postupně vtahující účinek, který se více a více násobí počtem poslechů. Je ovšem pravda, že poslední Andiho kousek „Immortal (Stars)“ už touto silou nevládne a především díky nevýraznému, až otravnému refrénu ji pasuji na nejslabší položku celé desky.
Uli Kusch je tvůrcem druhého singlu. „Mr. Torture“ celou desku rozjíždí a v podstatě ji svým složením také celou charakterizuje. Hutné riffy na úvod a jako protipól maximálně odlehčený refrén. Ne, z této skladby (= desky) se vám chtít plakat určitě nebude a pokud někdo nakonec přece jen uronil slzu, tak to mohli být pouze hráči samotní, když bylo jejich dílo neprávem špatně přijato. Druhá „kušovka“, „The Departed (Sun Is Going Down)“ sice dokola opakuje stejný riffový i refrénový motiv, ale zase to má místo odpuzujícího účinku efekt přesně opačný a song vás do sebe časem spolehlivě vtáhne.
Zbývají nám dvě položky z Grapowovy dílny. „Escalation 666“ je hutná jako prase, nicméně v pravý moment ji opět zjemní našlehaná melodie a v této souvislosti se podruhé neubráním zmínit jeden z faktů uvedených již v dřívejší recenzi. Deska „The Dark Ride“ je totiž zase o dost jiná, než její předchůdci, přesto je kompozičně ucelená a netříští se do skladatelských fragmentů čtyř tvůrčích osobností, kteří snad až magickým způsobem dokázali nasát její základní atmosféru a psát doslova jako jeden muž.
Definitivním dokladem tohoto tvrzení je druhé dílo Rolanda Grapowa, skladba „The Dark Ride“. Ta v sobě totiž dokonalým způsobem promíchá všechny chutné složky předešlého děje, prošejkruje je s těmi nejlepšími momenty autorova skladatelského umu a do připravené skleničky (tedy posluchačova ucha) naleje nejvrcholnější moment celé desky. Tedy přesně tak, jak se sluší a patří na titulní píseň.
Album „The Dark Ride“ je trochu jako oliva. Má velmi specifickou chuť, jejíž drsnost každý nedokáže akceptovat. Ovšem ten, který se po prvním, zpravidla „hubu křivícím“ ochutnání oklepe a nebude se bát „dát si znova“, přilne k této chuti a už se jí nebude chtít nikdy vzdát.
|
