Na tenhle koncert jsem šel s mírnými rozpaky. Ne sice, že bych měl něco proti písničkářům nebo kytarovým recitálům, ale Záviše jsem nikdy předtím neslyšel a předcházela jej pověst nenapravitelného sprosťáka, opilce a krále všech odpadlíků. Ale co, koncert mám kousek od baráku, za celý týden je člověk ušoupaný jako pětník a proč si tedy v pátek někam nevyjít. Kdyby nic jiného, pokecám tam se známými a když mě bude muzika moc prudit, tak půjdu domů. Nebudu napínat, vydržel jsem až do konce a vůbec jsem nelitoval. Záviš mi kápl do noty.
V devatenáct hodin se v Restauraci U Špalíka, na venkovské poměry a pro koncert Záviše až v moc distingovaném prostředí, rozsvítila velká obrazovka a na ní nápis Záviš – kníže pornofolku. Mezitím po place ještě pobíhal Kája, zvukař pro tenhle večer, jinak čiperný předák punkového Žádného strachu. Samotný Záviš rozrazil dveře restaurace krátce po čtvrt na osm. Přijel autobusem z Plzně jen s kytarou. Nikdy nejezdí jinak. Řidičák, jestli někdy nějaký měl, už dávno určitě propil a v autobuse policajti přece nechytají. Žádná zvukovka, Záviš ihned míří k baru a ke stolu si nese prazdrojskou dvanáctku. Hrát začal až v devět večer.
V jeho tvorbě se neorientuji. Ale přišla mi vtipná, když zpíval sám o sobě jako o „Starém kokotovi“, když spustil věc „Chcánky“ nebo provařenou skladbu o „dvou panenkách“, které se lízají kde to jen jde. Třeba v rybníce. Místy ale také obecenstvo, které ten večer čítalo bezmála ke stovce lidí a pořadatel mohl tedy vyhlásit „full house“, donutil k přemýšlení. Až se člověk bál, že skladbu o mrtvých kamarádech a o tom, že tu zůstal sám, zpíval sám o sobě.
Ne, na Závišovi by se měl člověk především bavit, takže umělec vytáhl sbírku svých básní, které jsou pochopitelně stejně oplzlé jako písničky. Po dvou hodinách byl konec. Na žádost o přídavek jen odvětil, že není žádný jukebox, ale přece jen nakonec dvě věci přidal, mezi nimi i známou „Já na vojnu nepůjdu“. Chvilku ještě popil z některými místními štamgasty a pak se nechal odvézt zpátky do Plzně. Lidé ho ještě vyprovázeli zaslouženým potleskem.
Nic jsem od koncertu nečekal, takže jsem nemohl být zklamán. Nakonec jsem odcházel příjemně překvapen. Bylo by snadné Záviše zaškatulkovat jako sprosťáka a opilce. On totiž představuje mnohem více, než hrst hloupých textů, kde čím více sprosťáren tím lépe, jako třeba jedna moravská kapela, která si do názvu vetkla domácí hlodavce. Cítím v něm spojení chytrého písničkářství Jiřího Schmitzera s dekadentním postojem Johnnyho Thunderse a poetikou prokletých básníků. Možná i dojde na slova mé známé, která po koncertě poznamenala: „On je jako Egon Bondy, o něm se budou děti učit ve škole.“
|
