Duff McKagan toho za svůj život zažil víc než kdokoliv jiný. Už v šestnácti letech se protloukal Seattlem v řadě punkových formací. Ať už jako kytarista, basista nebo jako bubeník. Když zjistil, že s kapelami jako Ten Minutes Warning (k těm se vrátil koncem devadesátých let) nebo Fastbacks díru do světa neudělá, sbalil si svých pár švestek a vypálil do hlavního města rock n´rollu, do Los Angeles. Tam se seznámil s kytaristou Slashem a bubeníkem Stevenem Adlerem. Spolu založili kapelu Roadcrew. Duff se ale od nich brzo trhnul, aby v řadách právě začínajících Guns n´Roses nahradil dánského basistu Ole Beicha. Když pak z Guns vyletěl Tracii Guns a bubeník Rob Gardner, vzpoměl si Duff na Slashe a Adlera. A bylo to.
S GN´R zažil neskutečný úspěch s „Appetite For Destruction“ a s dvojalby „Use Your Illusion“, natočil průměrný sólový debut „Believe In Me“ a vrátil se do Seattlu. Byl posledním muzikantem, který viděl pět dní před skonem živého Kurta Cobaina. „Instinktivně jsem tušil, že tu něco nehraje“, řekl pak Duff pro knihu o Nirvaně „Heavier Than Heaven“. Zažil také totální rozklad GN´R. Z těch nejprve zmizel Gilby Clarke, pak se s Axlem totálně rozhádal Slash, svých pět švestek si sbalil i Matt Sorum a jako poslední v roce 1998 i Duff. Zahrál si také se svým idolem z puberty Stevem Jonesem (Sex Pistols) v projektu Neurotic Outsiders. Začátkem nového milénia postavil se Slashem a Sorumem kapelu Velvet Revolver a zdálo se, že se vrací na výsluní. Velvet Revolver ale šli k ledu, dřív než se stačili rozeběhnout a Duff si radši založil vlastní kapelu Loaded. Té je věrný dodneška. Přesto, že se objevily „zaručené“ zprávy (hlavně potom, co ve Velké Británii vystoupil na koncertě po boku Axla), že se vrací do Guns n´Roses.
Pádně tento drb Duff vyvrátil novou deskou svých Loaded, která se jmenuje „The Taking“. Tady se Duff neprezentuje jako basista (tedy tak, jak ho zná celý svět), ale jako zpěvák a kytarista. Své pěvecké ambice projevoval už v Guns, kdy na turné „Use Your Illusion World Tour“ dokonce na některé skladby (jako třeba „Attitude“ od The Misfits) střídal Axla. Vždycky se o něm říkalo „to je ten basák z Guns s hovězím hlasem“. A je to tak. Duff je prostě pankáč.
A právě punk je v tvorbě Loaded všudypřítomný. Samozřejmě se nejedná o čistě punkovou desku. To je jasné od prvního metalového riffu úvodní „Lords Of Abbadon“. Pokroucený punk rock s těžkými metalovými riffy zase provází dvojku „Executioner´s Song“, kam se do podhoubí vsakuje i grunge. „Dead Skin“, „She´s An Anchor“ nebo závěrečná „Follow Me To Hell“ jsou tvrdé rock n´rollovky, kterými jakoby se Duff snažil říct: „Takhle by zněli Guns, kdybych tam šéfoval já.“ Své seattleské kořeny (tedy s trochou tamní melancholie, nebo grunge, chcete-li) zase můžeme vystopovat ve „We Win“ nebo „Wrecking Ball“. Nejlepší položky se ale ukrývají pod čísly sedm a deset. „Cocaine“ má v sobě duch drzých osmdesátých let, smíchaný s post-grungem a řádně okořeněný moderním zvukem. A „Indian Summer“? To je jedna z nejlepších skladeb, které Duff na své sólové kariéře složil. Typický hit, vhodný na stadióny s vynikajícím refrénem, výbornou melodickou kytarou a skvěle zpívajícím McKaganem.
Když porovnáme „The Taking“ s dva roky starou „Sick“, tak můžeme říct, že se jedná o kvalitativní posun. „Sick“ místy působila monotónně, chyběl jí takový hit jako „Indian Summer“ a posléze i naživo celá kapela byla trochu rozháraná (soudě podle koncertu v předprogramu Mötley Crüe v červnu 2009). Dnes působí mnohem kompaktněji. Současná Duffova tvorba je mi bližší než třeba hudba jeho druhdy pistolnického kolegy Slashe. Je mnohem více písničkovější, snad i hitovější a působí prostě příjemněji.
|
