Na konec světa a ještě dál. Tak by se dal nazvat páteční velmi multikulturní zážitek v pražském (vážně jsou Klánovice ještě Praha?!) klubu Black Pes, kam se nejlépe dostanete vlakem a v noci nemáte pořádnou šanci se dostat domů. Ale vidět pohromadě kapely z přirozeně znepřátelené kultury, a navíc hrající vynikající muziku, za to stojí. Dokáže si průměrný Evropan představit příslušníka židovské komunity, jak si v poklidu vypije pivo s muslimem? A že s ním stráví několik týdnů v jednom autobuse? Metal je řešení. Je na tom něco zvláštně sympatického vidět Izraelce a Tunisany, jak si spolu v klidu notují, baví se a vzájemně obdivují muziku těch druhých. Orphaned Land a Myrath…obě kapely produkují velmi kvalitní a na poslech zajímavý metal okořeněný svou vlastní kulturou.

Což už se bohužel nedá říct o francouzské skvadře Artweg, která se na miniaturní pódium v zaplivaném klubu vyšplhala jako první. Moderně laděný buhví jaký mix metalu, punku a čehosi, nejen že odpuzoval mě, ale nepřilákal ani příliš dalších posluchačů. Už jsem se v tu chvíli trochu bála, že to jsou všichni návštěvníci dnešního koncertu, naštěstí ale v průběhu večera dorazili další. Skoro jsem během Artweg, kdy se za mikrofonem střídá monstrózní černoch s miniaturním Francouzem, litovala, že jsem také radši nevynechala tak jeden až dva vlaky.

Znechucenou náladu mi naštěstí trochu spravili jejich krajani Arkan, kteří se na metalové scéně pohybují tak akorát, aby stihli vydat dvě alba. Kapela, v jejímž čele stojí, tedy spíše tančí sympatická zpěvačka Sarah, předvedla temnější melodický metal plný orientálních vlivů a tím hezky zapadla do dramaturgie večera. Arkan ale stejně jako Artweg dostali přidělený velmi krátký hrací čas, což v tomhle případě zamrzelo trochu víc, než u předchozích. Ale energická zpěvačka i se zbytkem kapely si u nás určitě našla nějaké nové fanoušky.

Na následující, opět proklatě krátkou show, už jsem se asi dva měsíce těšila. Od té doby, co mi kolegyně Ray Myrath doporučila, neuplyne týden, kdy bych si jejich desku nepustila. A v časech, kdy se u nás kapely neustále opakují jako na běžícím páse, je velmi potěšující, když je člověku naservírovaná taková exotika, která se navíc s novým albem „Tales Of The Sands“ směle řadí (nejen) k progressivním špičkám letošního roku. Arabské melodie ve spojitosti s metalem znějí opravdu překvapivě libozvučně a spojení anglických textů s větami v mateřštině kapely dodává celé hudbě až poněkud extatický nádech. A tak i přesto, že headlinery Orphaned Land poměrně můžu, Tunisané pro mě byli hlavním lákadlem a trochu jsem se bála, abych pak neodcházela zklamaná. Ale to se nestalo, i když temperamentní zpěvák Zaher na pódiu nevyluzuje stoprocentně čisté tóny (a kdo ano?), je to tak charismatická osobnost, že i kdyby tam recitoval děcké říkanky, fanoušci by odcházeli šťastní, spokojení a unešení. A nebyli by sami, protože k přibývajícímu publiku se přidali i členové Arkan a Orphaned Land, aby Myrath podpořili! Kromě písně „Madness“ z předchozího alba „Desert Call“ se Myrath zaměřili jen a jen na novinku, na což si v žádném případě nemohu stěžovat a kdyby záleželo na mě, s radostí bych si poslechla celé album. Leč i Myrath měli bohužel velmi krátký čas na své vystoupení a tak jsme se dočkali jen asi osmi písní a i když aplaus po koncertě byl pořádný, žádný přídavek si fanoušci nevytleskali.
A jedno upozornění: Pokud náhodou dostanete radu: Když vám bude v noci zima, zkuste otevřít CD Myrath. Přinesli slunce a to by z něj mohlo vyjít na nebe – a nic se nestane, je asi třeba CD reklamovat.

O existenci Izraelců Orphaned Land jsem se prvně dozvěděla během jejich vystoupení na Brutal Assaultu 2009 a myslím, že do té doby můj život nebyl zcela kompletní. Jak už jsem uvedla výše, mám v hudbě velmi ráda orientální, arabské a vůbec východní motivy a to Orphaned Land splňují. Mixování doom/death metalu s melodiemi jejich vlastní domoviny jim po světě získává opravdu velké množství fanoušků a v současné době patří asi k nejúspěšnějším kapelám v tomto poli. Tedy nemyslím na jejich domovské půdě, ale po Evropě a USA vůbec. V poslední době se zpěvák Kobi Farhi stylizuje do bosého Ježíše, přestože sám na pódiu toto slovně popírá a na celém výrazu kapely je dobře vidět, jak se svým způsobem snaží ukázat světu onu „cestu míru“. Orphaned Land v současnosti vydali DVD s názvem „The Road To OR SHALEM“, což musí být určitě zajímavá podívaná nejen se záznamem z koncertu, který měla slečna na merchstánku puštěný na počítači. Poměrně zajímavá promo akce, jak přimět fanoušky si ho koupit. Jakkoliv jsou Orphaned Land poslední dobou oblíbení, Black Pes není zrovna velkým klubem a i když bylo poměrně plno a kapela podávala profesionální výkon jako pro velké publikum, myslím, že si zaslouží více pozornosti a právě třeba takové festivaly jim velmi sluší. Playlist byl ale poněkud dlouhý a i když zajímavě sestavený, ke konci už jsem raději sledovala show jenom s povzdálí a tak jsem málem minula orientální tanečnici, která se přišla předvést. Po koncertě ještě basák Yossi rozdával letáky ohledně svého nového sólového projektu s názvem „Melting Clocks“, na kterém s ním bude spolupracovat dokonce Marty Friedman. Tak to jsem opravdu zvědavá, co z toho bude. Závěrem večera vypadali jak muzikanti, tak fanoušci spokojeně.
Ale prosím pořadatele: Black Pes už ne! … když už ne kvůli „sálu“, tak kvůli nezamknutelným společným toaletám, kdy vás k smrti vyděsí, když na vás do kabinky vleze obří černoch, nebo je trochu zoufalé, když tam už po třetí potkáte slečnu z Arkan, jak se převléká do/z kostýmu, nebo slečnu tanečnici od Orphaned Land. Trochu smutná situace.