Takže, sepsat mou první redaktorskou bilanci nebyl vůbec lehký quest. V roce, kdy měl podle Mayů přijít konec světa, se toho událo opravdu mnoho, bohužel většinou negativního, ať už v rámci vztahů, zdravotních záležitostí, nebo i pro nás v tuto chvíli věci zásadní – muziky. „Negativismus“ tohoto roku se očividně podepsal i na nápadech jednotlivých kapel. Na rozdíl od let předešlých se toho na melodicko-metalovém poli zrodilo jen velice málo opravdu kvalitního, o to bohužel ale početnějšího. Vyšly desítky zcela zbytečných, nudných desek a (až na výjimky) i velká část významnějších kapel letos zklamala. Nejhorší tedy bylo vůbec najít dostatečný počet alb, o kterých by mělo vůbec cenu něco napsat. Jak moc se to podařilo si můžete přečíst níže.
10. DREAMQUEST – The Last Angel
Tento debut francouzských symfoniků by se dal v podstatě zaměnit za mnoho jiných nahrávek letošního roku. Za to, že se probojoval do top desítky (byť na poslední místo), vděčí hlavně v některých písních příjemně melodické zpěvnosti (např. u otevíráku „The Last Angel“, který disponuje velmi pěkným a dobře podaným refrénem). Rovněž zvuk je na neznámou kapelu poměrně vyspělý a epická pompa je dostatečně kočírována v rozumných mantinelech.
09. KERION - Cloudriders Part 1 - Road To Soucity
O této desce od rovněž francouzských KERION můžeme říct v podstatě to stejné. Zde ovšem pěje půvabná Flora Spinelli (ovšem ta výslovnost, ta výslovnost!), deska je zvukově bohatší, plná vyhrávek, sborů a čas od času i příjemných folkových vsuvek. I když se v žádném případě nejedná o výtvor změnící průběh hudebních dějin, tak fanoušci RHAPSODY a jim podobných zde nemohou sáhnout vedle, píseň „Everlasting Flight“ je toho jasným důkazem.
08. HOLY KNIGHTS – Between Daylight And Pain
RHAPSODY klon potřetí, ovšem opět o něco vyzrálejší a méně okatý. Oproti předešlým deskám obsahuje několik opravdu vynikajících skladeb („Mistery“, „Glass Room“ a „Awake“). Zbylé jsou spíše nadprůměrné, jedna snad až nechutná. Ovšem zvuk je nabušenější víc než nové BMW a kapela hraje jak o život, bez jakýchkoli kompromisů. A v poslední řadě opět nemůžu nezmínit excelentní výkon vokalisty Daria di Mattea.
07. REINXEED – Welcome To The Theater
Toto album sice dostalo relativné nízké hodnocení, ale pravda je taková, že se k němu i po víc než půl roce (na rozdíl od mnoha jiných) doteď celkem rád vracím. Jako jedno z mála letošních totiž obsahuje velmi příjemnou, rychle chytlavou a hravou melodiku (přesně tu, jíž postrádá většině letošních desek, v čele s GOLDEN RESURRECTION), která do sluchovodů skáče v podstatě sama a písně „Life Will Find A Way“, „Follow Me“, „Stranger Tides“, „Temple Of The Crystal Skulls“ i finální „Welcome To The Theater“ si tam taky poměrně dlouho pohoví. Nebýt té nekonečné stereotypnosti mohlo být jak v hodnocení, tak i v této bilanci mnohem výš. Rozhodně ale kvalitativně nejlepší Tommyho letošní výtvor.
06. DRAGONFORCE – The Power Within
Jedna ze dvou doopravdy „speedových“ nominovaných desek. Muzika této mezinárodní smečky se léty nijak nemění, prostě jen čas od času natočí desku pěkných a melodických písniček, ovšem v maximálně rychlých tempech, hraničících s lidskými možnostmi. Toto se oproti předešlým liší snad jen délkou jednotlivých skladeb. Kytaristi si třeba již uvědomili, že poslouchat patnáctiminutová sóla dnes stěží někoho zaujme. Nový vokalista Marc Hudson ovšem podává vynikající výkon a místy převažuje i odešedšího Z.P. Pro někoho možná překvapení, ale jedno z nejmelodičtěch alb letošního roku.
05. SONATA ARCTICA – Stones Grow Her Name
Ať si kdo chce co chce myslí, Sonátka už roky patří mezi nejvýš ceněné power kapely, která doteď v podstatě nemá smysluplnější konkurenci a jejich lídr Tony Kakko je ve světě již velmi respektovaný umělec. Každá jejich deska je úplně jiná, a přesto nijak kvality neztrácející. Ta letošní hraje na rockovější notu, speedu je v ní méně než pověstného šafránu, ale to neznamená, že není dobrá. Je jen strukturově jednodušší a hodně písničková. Skladby jako „Only The Broken Hearts“, velmi oblíbená klipovka s deklarací dětských práv „I Have A Right“, poklidná „The Day“ a hlavně country-speed „Cinderblox“ se nemůžou jak starým, tak i novým fandům nelíbit. Pohříchu nejlepší píseň na albu je japonská bonusovka „One Two Free Fall“, která by bez debat byla hitem na kterémkoli předešlém albu. Uvidíme s čím přijdou kluci příště, Tony se netají tím, že se mu v současné době libí black…
04. LUCA TURILLI´S RHAPSODY – Ascending To Infinity
Bramborovou pozici uděluji Turilliho partě. Ten přisel s vysoce kvalitní kolekcí svého klasického materiálu, vyzbrojen navíc novým vokalistou. Album se po mnoha měsících neoposlouchává a dokáže stále zajmout jemnou melodičností i instrumentální propracovaností, nechávajíce své konkurenty daleko za sebou. Vrcholy alba bych spatřoval hlavně v titulní věci „Ascending To Infinity“, obsáhlé „Excalibur“ a krásně poklidné „Luna“. Jen ten zvuk mohl být trošku důraznější a skladby víc zdobené (zde jde nejvíc vidět absence klávesisty Alexe Staropoliho), ale i přes tyto vady se jedná o jeden z vrcholů letošního roku.
03. RIMORTIS – Peklo, co říká si svět
Jediná tuzemská nahrávka, která se dostala do žebříčku (a jedna ze dvou letos žánrově spřízněných vyšlých). Tentokrát se jedná o ryzí speed, který pro nás vymyslel kdysi dávno Helloween, se všemi klady i zápory. Za sebe mohu prohlásit, že tento poděbradský výtvor považuji za nejzdařilejší česky zpívanou desku tohoto žánru v naší republice (na paty se jí ovšem lepí výtvory kapel HYSTERIA, nebo NEUTRAL). Hity „Peklo, co říká si svět“, „Útěk do nikam“, „Ve smečkách“ a hlavně numero uno „Hvězdám“ se z hlavy dostávají jen velice obtížně. Zasloužená bronzová pozice.
02. PATHFINDER – Fifth Element
Nejrychlejší, nejšílenější a nejsložitější ze všech nominovaných desek. Prvky speedu, poweru, blacku i soundtracků, tempa hodna někdy i takových Dimmu Borgir, tuny orchestrací a sborů. To vše naleznete na druhé desce těchto cvoků od našich severních sousedů. Kvalitativně zcela jiný level, jedna z „must-have“ desek pro milovníky jmenovaných žánrů.
01. FREEDOM CALL – Land Of The Crimson Dawn
V době vydání tohoto alba by mě ani ve snu nenapadlo, že mu na konci roku udělím zlatou medaili, leč stalo se tak. Přestože mnoho lidí namítne, že některé výše zmíněné desky jsou svojí kvalitou výše (a já jim tyto názory nijak neberu), tak musím přiznat, že nejvíc toho „onoho“, co v muzice musím slyšet, a je mému srdci absolutního melodika nejbližší, jsem nalezl na desce těchto veselých Germánů. Fošna napěchovaná poslechově nenáročnými hity až po okraj, jeden veselejší než druhý. V tomto (pro mě velmi náročném) roce to byl jeden z mála hudebních zážitků, jež mě dokázal rozveselit. Je jedno, kolikrát desku uslyšíte, baví pořád stejně. Jeden z vrcholů této skvělé kapely, která nás svou veselou a pozitivní muzikou baví už skoro třináct let.
Další, již bez pořadí:
CIVILISATION ONE – The Calling
DRAGONY – Legends
DREAMSTORIA – Dreamstoria
IMPENDING DOOM – Baptized In Filth
KAMELOT – Silverthorn
MESHUGGAH – Koloss
TALES OF EVENING – Hajlektalan Lelek
THRESHOLD – March of Progress
WINTERSTORM – Kings Will Fall
|
