Ach to bilancování. Každý rok jsem z toho na nervy, abych náhodou někomu neukřivdila, na někoho nezapomněla nebo někoho nedala moc vysoko. A navíc těch skvělých desek letos zase vyšlo tolik! Tentokrát jsem sice skoro ani vteřinu neváhala u vítěze, ale obzvlášť druhé až čtvrté místo mi dalo neskutečně zabrat. Pořád nejsem úplně přesvědčená, že jsem desky seřadila správně, tak je spíš berte jako tři druhá místa, protože všechny jsou perfektní. Samozřejmě jako obvykle je to velmi subjektivní výběr. Ještě bych ráda dodala, že rozhodně dlužím omluvu Hell, že jsem jejich album slyšela natolik pozdě, že jsem se nestihla rozhodnout, jestli ho dát rovnou do desítky. Je to sakra dobrá deska v moderním hávu a moc jí to pod čarou nesluší.


TOP ALBA:

1. AYREON – Theory of Everything
Pokud to na jiných místech bylo velmi složité rozhodování, o jedničce bylo rozhodnuto naprosto bez diskuze. Na co Arjen sáhne, to se promění ve zlato. Myslím, že ve svojí recenzi už jsem se vyjádřila naprosto vyčerpávajícím způsobem. A deska mě i po nespočetných posleších nepřestává bavit. Nezbývá než se těšit na jakékoli další dílko z kuchyně holandského génia.

2. STRATOVARIUS – Nemesis
Nová podoba Stratovarius si konečně našla tu správnou tvář. Směřování kapely po odchodu Tolkkiho se mi líbilo od začátku, ale tohle je konečně ta správná bomba. Ačkoli už je to pěkná chvíle, co album vyšlo, nic to nemění na jeho pozici na předních příčkách mojí bilance. Chytlavé skladby, krásné melodie, Koti, který se drží v příjemných polohách, a celková pohoda a skladatelská potence, která z kapely přímo čiší. Rozhodně nejlepší album od „Infinity“ a jedno z nejlepších alb uplynulého roku.

3. DIVIDED MULTITUDE - Feed on Your Misery
Už nějakou dobu se nad touhle kapelou rozplývám. Podle všemožných hodnocení jejich desek jsou sice miláčkové hudebních kritiků, kteří se vyžívají v dark prog metalu, jejich popularita tomu ale neodpovídá. A rozhodně neodpovídá jejich velmi vysoké kvalitě. Jsou jednou z nejlepších kapel, jakou může žánr nabídnout a s novinkou se jim podařilo posunout ještě na vyšší stupínek. Jsou velmi osobití a očividně ne pro každého (a rozhodně ne pro široké publikum), ale pozornost si zaslouží. „Feed on your Misery“ je skutečným progovým klenotem.

4. EPYSODE – Fantasmagoria
Samuel Arkan se se svým projektem teda pořádně vytáhl. Epysode sice přitáhli moji pozornost už první deskou, ale tentokrát mě pořádně přibili ke zdi. Výborný výběr hostů, skvěle zvládnutá skladatelská práce, výborná atmosféra. Obzvlášť Henning Basse je prostě vokální extratřída a pokaždé mi vyrazí dech. Nádherný hudební zážitek.

5. CIVIL WAR – The Killer Angels
Tak jo, kdo mě zná osobně, obviní mě z předpojatosti. Ale jednou se řeklo, že se v bilancích na objektivitu nehraje, takže to tady prostě je. Stručně řečeno, jedna hitovka za druhou, skladby, které se neoposlouchají a jasná nakopávačka zadku původní kapely čtyř členů.

6. DGM – Monumentum
Ačkoli italský prog roste každým rokem, vždycky mě šokuje, když to nějaká kapela vytáhne až tak vysoko. A obzvlášť DGM, které jsem sice sledovala dlouhou dobu, ale vždycky mi přišli trochu jako druhá liga. No, nedá se nic dělat, posledně váleli ve špagetylandu Secret Sphere, letos to jsou DGM. Parádní melodický prog plný nápadů a skvělých momentů.

7. QUEENSRŸCHE - Queensrÿche
Je tady vůbec potřeba něco řešit? Když kapela konečně vydá silné album po dvaceti třech letech? Na eponymní desce to nová sestava válí jako za starých časů, nechybí silné skladby a hlavně pravý duch téhle progové legendy. A Todd La Torre je prostě neskutečný, po poslechu tohohle po Tateovi neštěkne ani pes.

8. PRETTY MAIDS – Motherland
Tahle deska rozhodně vyrostla s opakovaným poslechem. Když vyšla, přišla mi slabší, než naprosto úžasná „Pandemonium“. Jenže s postupem času jsem si zamilovala naprostou většinu skladeb v čele se svatou trojicí „Sad to See You Suffer“, „Why So Serious“ a „Who What Where When Why“ a dvěma přenádhernými baladami. Tihle staří pardálové zdá se páru neztrácejí a jejich cit pro melodie jim může kdekdo závidět.

9. ROYAL HUNT – A Life to Die For
Zatracení Royal Hunt, to mi snad dělají schválně. Stejně jako minulá řadovka „Show Me How to Live“ vyšla i tahle na konci roku, takže jsem neměla čas ji poslouchat delší dobu. Rozumějte, to, že je úchvatná, mi bylo jasné už zhruba na druhý poslech. Jenom jsem se pořád ještě nerozhodla, jak MOC je úchvatná. Takže teoreticky by mohla být výš, ale možná taky ne, protože čerstvější zážitky se samozřejmě vždy hlásí velmi hlasitě. Každopádně by mě zajímalo, kde ta kapela bere to „něco“, co z téhle desky zase naplno září. A když tak poslouchám „Won't Trust, Won't Fear, Won't Beg“, tak mám rovnou chuť je ještě o pár míst popostrčit.

10. ALMAH – Unfold
Edu Falaschi sice k mému zármutku opustil Angru (a ten zármutek bude ještě větší, jestli si nechají Lioneho), v jeho vlastních Almah se mu ale daří jako nikdy. Tahle deska perfektně drží pohromadě a přitom nabízí stylové a náladové kolotoče a hromadu zajímavých momentů. Edu se navíc drží mnohem níž, než v jeho bývalé kapele, což mu prostě sluší víc. „Unfold“ si svoje místo v desítce rozhodně zaslouží.


Další skvělá alba (abecedně):

Anneke van GIERSBERGEN – Drive
FATES WARNING – Darkness in a Different Light
HAKEN – The Mountain
HELL – Curse And Chapter
IVANHOE – Systematrix
JAMES LABRIE – Impermanent Resonance
OVERTURES – Entering The Maze
SERENITY –War Of Ages
VICIOUS RUMORS – Electric Punishment


DEBUT ROKU (abecedně):

DYSCORDIA – Twin Symbiosis
HEAVATAR – Opus I – All My Kingdoms
MINDCAGE – Our Own Devices
MINDTECH – Elements of Warfare
WE ARE LEGEND – Rise Of The Legend


OBJEV ROKU:

1. KING ALBATROSS
Jak už jsem řekla, tohle jméno si pamatujme....

2. RAUBTIER
Tady jsem dost pozadu, ale z nějakého důvodu jsem si je dřív nepustila, protože jsem si myslela, že se mi to nebude líbit. Momentálně je to můj neoblíbenější způsob, jak se učit švédštinu.

3. ARENA
Tady jsem pozadu zhruba dvě dekády. Tahle britská prog rocková kapela mi doteď unikala a to byla sakra škoda. Velká láska na první poslech.


KONCERT ROKU:

1. ACCEPT – Masters of Rock
Bez zbytečného okecávání, takhle má vypadat pravá metalová show. Nezbývalo než zírat s otevřenou pusou, jak to tihle „staříci“ nandávají všem ostatním o několik délek.

2. BLOODBOUND – Vídeň, Escape Metal Corner
Bloodbound jeli turné s UDO a v přestávce si zaskočili na headline show do Vídně. Escape je naprosto miniaturní klub s pitomým pódiem a v klubu se uprostřed týdne v hlavní koncertní sezóně sešlo sotva čtyřicet lidí, když započítáme členy dvou předkapel. Přes viditelné zklamání kapela předvedla takový výkon, že ačkoli už jsem je viděla mnohokrát a přestože se poslední dobou už nevyžívám v paření v předních řadách, po dlouhé době jsem si zaházela hlavou a užila si koncert naplno.

3. AVANTASIA – Masters of Rock
Já vlastně pořád nevím, jestli se mi ten koncert až tak líbil, mám z něj pořád strašně smíšené pocity. Začátek mě maximálně nebavil a při poslechu nových skladeb jsem měla sto chutí z areálu odejít. Jenže pak to zachránila „Reach Out for the Light“ a od té doby mě to nepustilo. V reportu jsem zmínila, že vidět na pódiu kompletně předvedenou „The Seven Angels“ byl jeden z nejkrásnjěších koncertních zážitků vůbec a na tom trvám. A jsem moc vděčná Tobiasovi, že tak protáhl to představování před „Sign of the Cross“, protože jsem si stihla dojít na záchod, zažehnala tak strašnou katastrofu a o nic z koncertu jsem nepřišla :).

4. IRON MAIDEN – Praha, Synot Tip aréna
Koncert Maidenů je zážitek pokaždé. Dlouho jsem je neviděla, takže bylo fajn si to zase zopáknout. Navíc s tak parádním setlistem a kapelou jako vždy v parádní formě. A to, že se nebe nad Prahou rozhodlo spustit totální apokalypsu, tomu nijak neublížilo. Možná naopak, sledovat ty mohutné blesky nad pódiem byla velmi výjimečná podívaná. Všichni jsme byli mokří, ale nestěžoval si nikdo. Snad jen můj kamarád, který před koncertem přišel o boty a následně musel capat dobré dva kilometry zpátky k autu naboso.

5. QUEENSRŸCHE – Stockholm, Tyrol
Vše potřebné už jsem napsala v reportu. Jenom znovu zopakuji Todd La Torre a přidám k tomu pár vykřičníků ... !!!!!!

6. NEONFLY – Masters of Rock
Mladá naděje z Británie si po loňském výkonu na malém pódiu a jejich skvělých show po boku Magnum na podzim vysloužila pódium hlavní. A i když to bylo v časným hodinách, ti, co se zúčastnili, musí souhlasit, že jim to sakra svědčilo. Většina kapel by měla těmhle klukům závidět jejich neskutečnou energii a radost z hraní.

7. CIVIL WAR – Borlänge, Liljan
Žádná okázalá show, žádné velké řeči, jako tomu bylo v Sabaton. Poctivý a upřímný výkon kapely před domácím publikem, na které je vidět, že ji to opravdu baví. A jako třešinka na dortu perfektní (především vokálně) cover skladby Heaven and Hell od Black Sabbath. Kapela vydala z koncertu právě tuhle skladbu jako oficiální video, tak posuďte sami: http://www.youtube.com/watch?v=9Jc5ZcJZ58c

8. STRATOVARIUS, AMARANTHE – Bratislava
Anebo Zlín, to je jedno, obě show byly parádní. Stratovarius to šlape skoro jako nikdy, nové skladby fungují, hrají se staré hity i raritky a stojí to za vidění pokaždé, když je možnost. A Amaranthe, cokoli si o nich myslíte, jsou prostě naživo neskutečně zábavní. Pokud něco umí, tak je to pořádně rozparádit publikum a přinést vám do života trochu radosti.

9. CIRCLE II CIRCLE, NIGHTMARE – Praha, Nová Chmelnice
Mohla bych napsat jenom to, že CIIC hráli „Sleep“ a bylo by to dost na to, aby se do bilance dostali. Jejich živé provedení kompletní desky „Edge of Thorns“ bylo minimálně stejně dobré jako „The Wake of Magellan“ a i když se nesešel zrovna ohromující dav, publikum bylo skvělé. No a Nightmare, na ty je na pódiu naprostá radost koukat. Pořád nemůžu přijít na to, kde bere Jo Amore ve svém věku tu vitalitu.

10. HEAT – Väsby Rock Festival
Ačkoli to není zrovna moje srdcová kapela, musím říct, že mě jejich show na švédském festivale naprosto dostala. Chytlavé skladby v kombinaci s živelnou energií, pravým frontmanem Erikem Grönwallem v čele a naprosto oddaným publikem byla opravdu jiná káva, než když jsem kapelu viděla nějaké čtyři roky zpátky poprvé.


Zklamání roku:
- Nové desky Helloween a Avantasia. Helloween udělali naprosto nepochopitelný krok zpátky, ačkoli to po „hříšnících“ vypadalo tak nadějně. Nová Avantasia zní, jako by recyklovala zbytky nových Edguy a, ruku na srdce, tam už ani není co recyklovat.

- Že jsem v uplynulém roce prošvihla tolik koncertů. A že to už nebude lepší.

- Situace kolem rozdvojených Queensrÿche a zbytečné hnaní bývalých spoluhráčů k soudu.

- Stav české melodicko-metalové scény a ve většině případů naprostý nedostatek invence od kapel, aby se vyhrabali z místního písečku. Všechna čest a tisíceré díky Eagleheart a Sebastien, kteří drží prapor čím dál výš a ve své snaze nepolevují.


Potěšení roku:
- Vyšlo spoustu kvalitní muziky, většina mých stálic mě velmi potěšila.

- Hlavně a především moji drazí kolegové odsud z webu. Redakce se nám letos pěkně rozrostla a ustálila a i atmosféra je výborná. Chtěla bych tímto poděkovat všem za tvrdou práci a jenom si postesknout, že kdyby byla možnost, zasloužili by si všichni alespoň nějaké odměny. Takže aspoň pochvala před nastoupenou jednotkou. A tady díky vám, čtenářům, že se k nám vracíte a píšete nám vaše názory na desky. Doufám, že v tomhle zůstane nový rok minimálně stejný. Za redakci můžu slíbit, že uděláme maximum.