Kapelám jako Hirax se dnes nežije tak špatně, jako by tomu bylo třeba před patnácti lety (kdyby v té době existovali), ale rozhodně ne tak dobře, jako v osmdesátých letech, kdy vydali svá dvě, samozřejmě nejúspěšnější, alba. V té době měli tito souputníci Metallicy, Slayer, Anthrax, Overkill a dalších našlápnuto po boku zmíněných kapel ke hvězdám. Oplývali instrumentální zručností, charismatickým černošským zpěvákem Katonem W. De Penou ve svém středu a pořádně práskavou muzikou. Jenže právě o De Penově trochu komplikovanější osobnosti se toho už něco popsalo a byl to pravděpodobně důvod, co Hirax po dvou nadprůměrných albech stálo kariéru.
Dnes se nemohou samozřejmě srovnávat s Velkou čtyřkou (i když na startu s ní stáli), ale ani s druhou vlnou jako Exodus, Testament a Overkill. Ne proto, že by v osmdesátých letech byli nějak výrazně horší, ale zejména proto, že ta další léta kapele pořádně chybí. Jejich tehdejší souputníci hráli dál, vyvíjeli se, Hirax byli dávno předčasně pohřbeni.
To je samozřejmě pořádně slyšet. Někdejší thrashové veličiny sázejí dnes na mírně progresivní přístup, Hirax to řežou stejně jako v roce 1985. Tím je jasné, že mladých fanoušků přibude do tábora kapely možná méně, než prstů na jedné ruce. Staří to budou kvitovat samozřejmě s povděkem, protože si vzpomenou, jak ucucávali svoje první pivka z kelímku, úzkostlivě opatrovali první džísku s nášivkami a pokukovali po sousedově dcerce.
Hirax dnes skutečně působí jen jako nostalgická vzpomínka. Energii kapela má, to je slyšet hned od první skladby „Black Smoke“, kde Katon W. De Pena ukazuje, že výšky v hrdle neztratil, ale že jeho hlas léty přece jen zhrubnul a proto dnes spíše připomíná mix Uda Dirkschneidera a Blaze Bayleyho.
Kapela umí napsat i slušně zapamatovatelné refrény jako v „Hellion Rising“, titulní „Immortal Legacy“ nebo v „The World Will Burn“, ale už nemá to kouzlo, které by vás nutilo si tu desku pouštět stále dokola.
Prostě a jasně. Dnes jsou Hirax jen záležitostí pro nostalgiky. Pokud patříte mezi pamětníky thrashových základů osmdesátých let, tuhle desku si pořiďte, bude se vám líbit. Pokud dnes nad bleskurychlými kytarovými sóly, která jsou spíše chaotická než melodická, štěkavým vysokým vokálem a zběsilými tempy ohrnujete nos, vyhněte se Hirax obloukem, protože přesně o tom tahle deska je.
|
