Bylo, nebylo… Sešli se jednou dva pubertální mladíci, kteří měli naprosto stejný zájem… Nene, příběh o Metallice nezačínal jako klasická pohádka. Samozřejmě, na začátku ti dva mladíci byli. Jeden protekční fracek dánských přistěhovalců Lars Ulrich, který se podle přání svých rodičů měl spíše starat o finanční toky na burzách a hrát tenis a druhý, uhrovatý týpek z předměstí James Hetfield, který byl předurčený spíše k tomu, aby se stal dřevorubcem a po večerech s místními flákači zapíjel šichtu, doufaje, že další tak strašná delší dobu nepřijde.
To byl rok 1981, kdy se tihle dva sešli. A najednou zjistili, ač každý pocházel z absolutně jiného prostředí, že mají skoro shodný vkus. Co se týče zájmů, ženských a hlavně muziky. Lars Ulrich, tehdy veliký osvěta Nové vlny britského heavy metalu v losangeleských ulicích a James Hetfield jeho věrný naslouchač a hltač veškeré muziky pocházející z britských ostrovů. Obrovská vášeň pro britské heavymetalové hnutí měla jediné logické vyústění a to, že tihle dva mladíci založili svou kapelu. Chtěli být ti nejmetalovější z metalových a proto si zvolili jméno… METALLICA. V losangeleské heavymetalové líhni začátku osmdesátých let nebyla o spoluhráče nouze. Ulrich s Hetfieldem se rozhodli pro basistu Rona McGovneyho v jehož žilách kolovala černošská krev a pro zrzavého kytarového střelce Davea Mustainea. „Metal Up Your Ass“ s dýkou vztyčenou ze záchodové mísy byl jejich první pokus, jak na sebe upoutat pozornost. A kupodivu se jim to povedlo hned na poprvé. V roce 1982 se už mluvilo o nové senzaci na tvrděrockové scéně západního pobřeží.
Brzy ale došlo k prvním zádrhelům. McGovney nestačil zvyšujícím se nárokům svých spoluhráčů, a Mustaine začal být ústřední dvojici trnem v oku kvůli své mohutně narůstající alkoholové a drogové závislosti. Oba se tedy museli poroučet. O místu kytaristy bylo rozhodnuto prakticky přes noc, když Hetfield s Ulrichem oslovili výborného technika Kirka Hammetta z tehdy se rozjíždějících Exodus a o novém basistovi rozhodla náhoda. Na inzerát se jim totiž ozval hráč ze sanfranciské kapely Trauma Cliff Burton. Po poslechu se jej kapela rozhodla přibrat. Burton souhlasil, ovšem s jednou podmínkou, že se za ním z Los Angeles přestěhují do San Francisca. Musel si být sakra jistý svým uměním, ovšem Metallica na to nakonec kývla. A v ten den se začala psát historie.
Týdny dřiny ve zkušebně a spousty koncertů, leckdy jen pro hrstku známých se nakonec vyplatily. V repertoáru kapely začaly přibývat vlastní věci, které doplňovaly předělávky kapel NWOBHM (za všechny jmenujme „Am I Evil?“ a „It´s Electric“ od Diamond Head nebo „Blitzkrieg“ od Blitzkrieg) a kapela už byla natolik silná v kramflících, že mohla vstoupit do studia. A tam se nezrodila jen jejich debutová deska, tam se zrodil celý thrash metal. Už od úvodního divošského riffu „Hit The Lights“ je jasné, že tohle je prostě úplně něco nového. Metallica spojila tvrdost a naléhavost heavy metalu s punkovou rychlostí a přístupem Venom a Motörhead a definovala do té doby něco nepoznaného. A přesně to na posluchače vypálí hned zmíněnou úvodní „Hit The Lights“. Pokračuje se dál ve velkém stylu, když došla řada i na Mustaineovu „The Four Horsemen“ (později ji hráli i Megadeth pod názvem „Mechanix“). Ta už je sice v klidnějším tempu, kde se klade důraz na groove, ovšem co do rychlosti a divokosti to plně vyváží následující šleha „Motorbreath“, což měla původně být pocta Lemmyho partě, ovšem ve výsledku vyšla mnohem tvrději než třeba „Bomber“ nebo „Ace Of Spades“.
V „Jump In The Fire“ se Hetfield ukáže jako velice slušný riffoman, když ve středním tempu hrne do kola se opakující, ovšem mohutnící riff, který je poznávacím znamením celé skladby. Tu dokončuje výborné Hammettovo sólo, kterým nezapře svého velkého učitele Joea Satrianiho. Burton se naproti tomu zase blýskne v „(Anaesthesia) Pulling Teeth“, kde vlastně odpověděl na otázku všem, kteří se ptali, proč se vlastně za ním Metallica přestěhovala do San Franciska.
Pak ale už následuje frontální útok se zběsilou „Whiplash“, která je mým osobním favoritem desky. Zejména pro ten nepřekonatelný hobling.
Podobně je na tom i „Phantom Lord“, která je ovšem kvalitativně o trošičku níž než „Whiplash“, ovšem stále stojí vysoko nad tím, co tehdy předváděla konkurence z rodícího se metalového hnutí západního pobřeží. „No Remorse“ se zpočátku tváří jako docela nudná skladba, která se jen kolovrátkově točí dokolečka, ovšem v poslední třetině se zlomí do totálního destruktivního nářezu, který rozhodně patří k jednomu z vrcholů alba. Nedoporučuji jej poslouchat v autě. Plynový pedál automaticky drtí podlahu. „Seek And Destroy“ je pravděpodobně nejznámější věc celé desky, ale podle mého rozhodně ne nejlepší. Už jen proto, že si až moc okatě bere inspiraci z „She Can Destroy“ od Diamond Head. Ovšem koncertní tutovka to je dodnes, to se jí musí nechat. Finiš je opět devastující. Brutální a nejtvrdší pecka celé kolekce „Metal Militia“ jen rozmetá pochybnosti všech, kteří dodnes Metallicu nebrali vážně.
S „Kill´Em All“ se změnil metalový svět. Dosud neohrožené britské heavy metalové kapely rázem znejistěly. Zpoza oceánu se totiž vynořila hydra, která plivala mnohem jedovatější sliny, než si ony byly schopné kdy představit.
|
