Osobně byl pro mě tento rok hudebně nejbohatším, jaký jsem kdy zažil. Mám k tomu dva důvody: 1) je to můj první rok na tomto webu, a to znamenalo rozšíření hudebních obzorů do značné míry, 2) jako aktivní muzikant jsem zažil první velký krok s kapelou – vydání CD. Tyto dva hlavní faktory významně ovlivnily náhled na současnou hudební produkci, a to z obou stran.

Z nepřeberného množství neustále se na nás chrlících nových hudebních počinů je třeba na základě nějakého klíče tzv. oddělit zrno od plev. Svá hodnocení vždy beru v rámci toho či onoho žánru, snažím se přikládat důraz na historii kapely a její vývoj a v neposlední řadě řešit vždy choulostivý souboj invence vs. konvence (ve zdejších diskuzích často ožehavé téma, kdy kapela stále hraje to samé či se snaží udělat krok jiným směrem). Na druhou stranu vím, kolik úsilí, času, dřiny a píle je za výsledným produktem a dokážu ocenit nejen skladby jako takové, ale i jejich nezbytné součásti – zvuk, texty, prezentace, živá vystoupení atd. Zkrátka a dobře se vždy snažím hodnotit album jako celek, jako samostatný produkt, a přitom neopomíjet velmi důležitý kontext, který je často i snad zajímavější než výsledná deska (viz třeba poslední Slipknot).

Jako milovník především coru a thrashe jsem měl poměrně dobrý rok, každopádně při ohlédnutí za uplynulými 12 měsíci musím konstatovat, že žádné album mě nesejmulo tak, abych mu dal 10/10. Překvapilo mě několik dobrých power alb (DragonForce, Sonata Arctica), užil jsem si novinky thrashové dvojice Exodus/Overkill a samozřejmě si rochnil v corových albech. I tak ale v nadějích očekávám rok příští, protože se v mých dvou oblíbených žánrových táborech budou dít věci!

P.S. Pořadí následujícího výčtu deseti nejlepších desek roku berte s rezervou, jelikož valná většina je mezi sebou zaměnitelná. Za tipy na songy si však stoprocentně stojím.

10. Eskimo Callboy – We Are the Mess
Moje osobní guilty pleasure aneb electronicore ve své nejkrystaličtější podobě – všudypřítomná elektronika, stupidní texty, přehnané autotuny a luxusní breakdowny. Ve své podstatě geniálně vymyšlená muzika, která hraničí s hudebním odpadem. Je to zvrhlé, šílené, ale zároveň nápadité a z velké části chytlavé. V pořadí druhá deska je narvaná dobrými nápady, melodickými refrény a kulervoucími riffy. Jsem zvědavý, kudy se budou Eskimo ubírat, protože pokud se pustí ještě do větších šíleností, bude to neposlouchatelné a jestli na druhou stranu uberou plyn, už to nebude tak pobuřující, kontroverzní a zajímavé.
Song: Voodoo Circus

9. DragonForce – Maximum Overload
DragonForce naposlouchané nemám, ale nikdy mi nevadili a vždycky jsem obdivoval jejich technické dovednosti a schopnost napsat maximálně chytlavé refrény, které jsou vždy skálopevně vrcholem každé skladby. A o tohle přesně v „Maximum Overload“ jde. Navíc mi Marc Hudson sedí mnohem víc než původní hlavní zpěvák. Prostřední část alba sice není zrovna nejsilnější, ale v pořadí osmá „Extraction Zone“ vše zachraňuje a závěrečný povedený cover „Ring of Fire“ zanechává za celou deskou velmi pozitivní dojem. Úvodní „The Game“ však stále vede.
Song: The Game

8. Exodus – Blood In, Blood Out
Beru výtky, že Gary Holt skládá stále stejným způsobem a nové album ve své druhé půlce opravdu už lehce nudí, ale vše je vyváženo excelentním zvukem a pořád velmi chytlavými nosnými riffy („Salt The Wound,“ „Food For the Worms“). Navíc se vrátil štěkavý Steve Souza, který kupříkladu v titulní skladbě předvádí výkon hodný obdivu. Jako bonus je hezké vidět, že Kirk Hammett (byť na chvilku) hraje opět po dlouhé době čistý thrash a ne nějaké vyluhované cosi připomínající závan starých časů.
Song: Salt The Wound

7. Arakain – Adrenalinum
Svatá trojice Urban-Mach-Kub si po letech zase sedla spolu a stvořila výbornou desku, do které navíc mluví i Honza Toužímský a přináší do osvědčených postupů staré gardy svěží vítr. Dočkáme se tedy jak závanu starých časů („Svatý grál“), tak i modernějšího pojetí (titulní „Adrenalin“) nebo i odbočky do úplně jiných metalových vod („Malá a ztracená“). Právě poslední zmíněná písnička se mi v přehrávači protočila nesčetněkrát a naživo trhá hlavy. Přičtěte si ještě vynikající zvuk desky (kytary řežou jako svině!) a výborný pěvecký výkon Toužimského…a rázem zde máte nejlepší českou placku letošního roku a Arakain v nebývale pohodové formě.
Song: Malá a ztracená

6. Overkill – White Devil Armory
Overkill mají fazónu a „White Devil Armory“ se může honosit titulem thrashové album roku 2014. Nemilosrdně rychlá tempa, jedovaté vokály a rozmanité kytarové postupy (navíc pěkně vytažená basa) jsou hlavními devizami již sedmnácté placky těchto veteránů z New Jersey, kteří jen potvrzují, že „Big 4“ je jeden velký vtip a marketingový tah již dávno ztracené Metallicy, byť má nejoblíbenější „Where There´s Smoke“ značně vykrádá riff z „Fight Fire with Fire“.
Song: Where There's Smoke

5. Affiance – Blackout
Můj letošní objev. V záplavě různých corů živá voda, neboť Affiance hrají spíše na melodiku a vysoko posazený zpěv Dennise Tvrdika. Pro posluchače tohoto žánru tedy příjemné osvěžení a zajímavá hra s očekáváním, protože breakdowny často přenechávají místo kytarovým sólům, vyhrávkám či Tvrdikovým ječákům. I tak se však v pravou chvíli polechtají nejspodnější tóny, které jsou nezbytným kořením této muziky, a mohou zase na oplátku působit jako zpestření pro ty nejpravověrnější melodiky. "Blackout" je prozatím jejich nejvydařenější album plné chytlavých refrénů, melodických míst a plnokrevných breakdownů. Budu tuhle bandu s radostí sledovat dál a čekat, co předvedou příště.
Song: Limitless

4. Suicide Silence – You Can´t Stop Me
První polovina alba je neskutečný nášup, kde nemilosrdná rytmika s vraždícími riffy zkrátka nutí házet hlavou. Druhá polovina už je o notný kus slabším odvarem, ale to nic nemění na tom, že se na „You Can´t Stop Me“ najde nespočet úžasných momentů a celou stopáží nás doprovází mohutný hlas Hernana Hermidy, jehož vysoké tóny řežou jako tisíc žiletek zapíchnutých v mozku a záhrobní growl zase způsobí příjemnou husinu po celém těle. Mít album o dvě-tři písničky míň, je to jasný vítěz desky roku.
Song: Control

3. Architects – Lost Forever // Lost Together
Architects se vrací s tvrdým albem, řadou breakdownů a éterickým soundem zaplňující prostor vhodnou elektronikou a samply. Změna nahrávacího studia kapele výrazně prospěla, a to nejen zvukově, ale i skladatelsky. Když je potřeba, deska zvolní („Red Hypergiant“), když je potřeba, řízne se do živého („C.A.N.C.E.R.“). Výsledkem je velmi povedený kousek (škoda nijakého závěru), který vyniká nejen šťavnatými riffy, ale i úžasně naléhavými refrény podporující myšlenky vepsané do textů (války, životní prostředí, nemoci atd.) Od „Hollow Crown“ bezpečně nejlepší počin.
Song: C.A.N.C.E.R.

2. I Killed The Prom Queen – Beloved
Tomu se říká comeback! I Killed The Prom Queen byli od poslední desky již nějaký ten pátek neaktivní. Když však kapela opět začala koncertovat, plnohodnotné album na sebe nenechalo dlouho čekat. Tihle australští metalcoroví muzikanti obměnili hned tři posty: hlavní zpěv, bicí a basu…a všechny tři z nich skvěle zapadly do celkového konceptu. Na „Beloved“ je vidět spousta usilovné práce s rytmikou, melodiemi a košatými aranžemi zahrnující jak elektroniku, tak spoustu vkusných orchestrací. Záměrně vytvořené kontrasty („Melior“) fungují, riffařiny dokonale šlapou („Calvert Street“) a čistý vokál nevadí („Bright Enough“). Spousta nápadů na dobrých místech a klasický corový nášup. Po osmi letech od poslední desky naprostá spokojenost.
Song: Calvert Street

1. Unearth – Watchers of Rule
Není to ani měsíc, co jsem narazil na tuhle corovou bandu a bylo vymalováno. Novinka těžce válcuje konkurenci svým nabasovaným zvukem a hlavně nerozmělňuje své skvělé nápady v přebytečné elektronice. Jedná se o syrových deset songů s promyšlenými kytarami (vyhrávky, těžkotonážní riffy, dvojhlasy, sóla) a permanentním growlem (tedy poznávací znamení mých oblíbených August Burns Red). Album se naštěstí neslévá v jeden breakdown za druhým, písně jsou od sebe dobře rozeznatelné a jejich střídmý počet jen zajišťuje, že nudit se u poslechu není možné ani na vteřinu. Důkaz, že méně je někdy více.
Song: The Swarm

Byť se snažím hudebně vzdělávat sebevíc, TOP desítka je samozřejmě úzkým výběrem mého vkusu. Vím, že vyšli noví Accept, Judas Priest nebo AC/DC, ale s veškerým respektem k nim je zkrátka neposlouchám. Jak se říká, netáhne to moje rytmicky nasekané a podlazené srdíčko natolik, abych je do žebříčku zařadil. Koncertů a festivalů jsem taky příliš neobrazil; jasně tak zvítězil druhý ročník Aerodrome festivalu v sestavě Powerman 5000, Hentai Corporation (místo Megadeth!), Rob Zombie, Limp Bizkit a Avenged Sevenfold. Posledně jmenovaní přinesli dokonalou show a jen potvrzují, že pomalu, ale jistě přebírají žezlo po stárnoucích legendách a budou již brzy hravě vyprodávat statisícové stadiony.

V roce 2015 se těším na spoustu nových desek mých oblíbených kapel. Z coru zmíním namátkou August Burns Red, Parkway Drive nebo While She Sleeps. Z thrashe jsem hodně zvědavý, co vymyslel Slayer bez Jeffa Hannemana a Davea Lombarda a jak si Dave Mustaine poradí s nedávným odchodem poloviny kapely. Čeká nás ještě třeba nový Anthrax, Kreator, Korn, Fear Factory nebo Metallica. V hledáčku mám třeba i nové Nightwish nebo Bullet For My Valentine. Z festivalů mě hodně zajímá, s čím se na jubilejní 20. ročník vytasí pořadatelé Brutal Assault a zda-li se opět povede na Aerodrome festival přilákat nějaké velké jméno...Korn? Slipknot? Uvidíme...