Ten Richie Kotzen je ale pilný hudebník. Přestože od jeho poslední sólovky „24 Hours“ uplynuly skoro už čtyři roky, v mezičase tento velice talentovaný kytarista a zpěvák postavil superskupinu, kde spolu s ním hraje jeho někdejší spoluhráč z Mr. Big Billy Sheehan a záda jim jistí exbubeník Dream Theater Mike Portnoy. S tímto projektem Kotzen vydal zdařilé album v roce 2013 a v současné době plánuje další. Na druhou kolej ale neodsouvá ani svou sólovou kariéru. Loni si do diskografie připsal výběrové album „The Essential“, kam umístil i dvojici nových skladeb, a teď, skoro v absolutní tichosti, přichází se svou novinkou „Cannibals“. A považte, je to jeho už osmnáctá sólovka.
Kotzenovi je dnes pětačtyřicet let. Jeho kariéra s Poison už je zapadaná prachem, stejně jako jeho jazzrockové pokusy z poloviny devadesátých let. Kotzen je dnes v podstatě konzervativní muzikant. Od každé jeho desky víte co čekat, i když samozřejmě není Angus Young, že by jeho alba byla podobná „jako vejce vejci“. Základní model proto zůstává stejný i na novince. Kotzen už má léty utvořený svůj specifický styl, který si pečlivě střeží. Jeho kytara má svůj zvuk, který hned poznáte a barva jeho hlasu taky rozhodně nepatří mezi ty nejobyčejnější.
„Cannibals“ i přes titulní skladbu, která má v sobě rockovou výbušnost, ale i funkovou hravost Lennyho Kravitze se oproti předchozímu albu pohybuje z drtivé části v bluesových polohách. Samozřejmě, na tomhle stylu stojí Kotzenova tvorba od základu, ale na „Cannibals“ se ten bluesový prvek ještě prohloubil. Možná by vás mohla tím deska i nudit, ale Kotzen všechno umí zachránit svou vzrušující kytarovou hrou a neotřelým zpěvem.
Pokud se budeme bavit o nejlepších položkách alba, tak tam samozřejmě musíme zahrnout zmíněnou titulní „Cannibals“, která celé album otevírá, už jen pro její vyloženě stadiónový refrén. Pak zaujme rozhodně „Shake It Off“ už pro svůj latinsko-americký prvek a s hammondkami, které jako kdyby vypadly z dílny Jona Lorda (ex-Deep Purple), ale také opět proto, že zde se Kotzen nebojí žhavého funky, čímž svou tvorbu přibližuje právě k Lennymu Kravitzovi. Za zaznamenání stojí i dvojice závěrečných skladeb, které jsou velice introvertní a kde si v případě „You“ Kotzen pohrává s klavírem, aby v závěrečné „Time For The Payment“ sáhl po akustické kytaře.
Kotzen už nemusí nikomu dokazovat, že jako hudebník patří v rockové oblasti ke světové extratřídě. Tam se vlastně zařadil ještě před svým nástupem k Poison začátkem devadesátých let a to už je sakra dávno. „Cannibals“ je proto pro jeho fanoušky jistotou. Ten, kdo si v jeho solových albech libuje, zklamán rozhodně nebude. Ale těžko lze počítat s tím, že by díky „Cannibals“ našel nové příznivce.
|
