Turné k „The Razors Edge“ bylo největším a nejúspěšnějším od dob „Back In Black“ Neexistovalo na světě snad jediné místo, kde by se nezastavilo. Na něm se kapele také podařilo nahrát své druhé oficiální živé album, lapidárně pojmenované „Live“, které plně dokumentovalo jejich koncertní sílu. Na skok si také AC/DC odskočili do studia, aby nahráli skladbu „Big Gun“ pro soundtrack k vpravdě hroznému filmu Last Action Hero s Arnoldem Schwarzeneggerem. Celé turné skončilo po roce, 16. listopadu 1991, v novozélandském Aucklandu. Tam se na show přišel podívat i Phil Rudd. Malcolmovi jasně naznačil, že už je v pořádku, a že by se do kapely velmi rád vrátil.
„On byl tím, kdo určil styl bubnování v týhle kapele,“ řekl tehdy Angus a bylo jasné, že AC/DC o Ruddově nabídce uvažují. Jenže co s Chrisem Sladem? Malcolm mu oznámil, že Rudd je zpět a že s jeho pozicí to nyní vypadá všelijak. Požádal jej o strpení. Pak už se mu ale neozval. Slade stále čekal a čekal, až nakonec sám oznámil, že končí. „Byl jsem tak znechucený, že jsem tři roky nesáhl na bicí,“ svěřil se bubeník. Pak začalo obvyklé hledání producenta. Volba nakonec padla na Ricka Rubina, který kapelu sám oslovil a jenž se proslavil prací se Slayer a Beastie Boys. „Byla to ale chyba, ten chlap není rocker,“ řekl po letech Angus.
Rubin ale tenkrát byl v kurzu, protože se uměl dobře orientovat v tom, co tehdy v rockovém světě letělo. Od dob „The Razors Edge“ se totiž scéna změnila k nepoznání. Zmizel tolik populární losangeleský hair metal, takřka se vytratil i tradiční heavy metal, zmíral i thrash. Vládu převzal grunge, který se však za první polovinu devadesátých let natolik vyčerpal, že prakticky skončil se sebevraždou Kurta Cobaina a nahradil jej alternativní rock a neopunk. Nevypadalo to, že by svět zrovna čekal na novou desku AC/DC.
Kapela zamířila do Los Angeles, aby tam s Rubinem natočila desku, která je měla zbavit nablýskaného soundu „Blow Up Your Video“ a „The Razors Edge“ a vrátit zpět k jejich syrovým kořenům. Samotné nahrávání se protahovalo na měsíce a pomalu se z něho stávalo martyrium. 17. září 1995 konečně ticho rozčísl singl „Hard As A Rock“, vynikající věc, která působila minimalisticky, ovšem přitom naprosto úderně, jako když se do pohybu uvede celá tanková brigáda. Čekala se proto ohromná deska. Ta vyšla o týden později a způsobila mírné zklamání, protože „Hard As A Rock“ je zdaleka nejpovedenější věcí na celém albu.
Samozřejmě jsou na „Ballbreaker“ dobré skladby, ovšem na různých místech to vypadá, že nápady z před pěti let došly. Kapela se vzedme k výbornému výkonu na sociální problematikou angažované „Hail Caesar“, kde skvěle působí hromový refrén, úderně pak zní i další singl „Cover Yu In Oil“ a „Burnin´ Alive“. Tady kapela čerpá ze studnice energie, aby se ale naopak v jiných skladbách rychle unavila.
Proto věci jako „The Furror“, „Boogie Man“ či „Whiskey On The Rocks“ nefungují zrovna podle představ. Sice dokumentují proklamovaný návrat ke kořenům, k bluesovějšímu podání, ovšem oproti začátkům s Bonem Scottem jim chybí energie a proto odkazují spíše na unavené období „Flick Of The Switch“ a „Fly On The Wall“. V budoucnu ten syndrom únavy kapela spíše svalovala na nejednoduchou spolupráci s Rubinem, ovšem nedal se zastřít fakt, že léta už byla tady a stárnutí je věc, kterou nikdo neovlivní. I když „Ballbreaker“ patří k těm méně podařeným albům, následné turné bylo opět megaúspěšné a hektické, což vedlo až ke kolapsu Briana Johnsona. Nastal čas na pauzu.
|
