Závěr milénia byl mimořádně plodným powermetalovým obdobím, proto asi nikoho nepřekvapí, že v daném čase, konkrétně v roce 1999, vznikla také první myšlenka, týkající se stvoření metalové opery Avantasia. Stalo se tak během turné kapely Edguy, jež vydáním alba „Theater Of Salvation“ učinila první a nejzásadnější krok k podmanění světových pódií. Principál kapely, tehdy 22letý zpěvák, skladatel a multiinstrumentalista Tobias Sammet, byl vyloženě v kompozičním laufu, poháněn mladistvým zápalem, a právě to jej donutilo zrealizovat ideál o projektu, slučujícím co možná nejznámější zpěváky, kteří budou „vyprávět“ velkolepé metalové příběhy.
Pracovní strategie domovské kapely tomu nahrávala, jelikož se pánové z Edguy jali znovu nahrát debut „Savage Poetry“, což znamenalo menší várku tradiční práce. A právě toto okénko se Tobi rozhodl naplno využít pro sepsání prvního dílu Avantasie, kterou od začátku koncipoval jako boční projekt, po němž se zase chtěl natrvalo vrátit k Edguy (spoluhráči jej mimochodem celou dobu velkoryse podporovali). Jen těžko mohl předpokládat, co prvotina s naprosto přesným názvem „The Metal Opera“ způsobí, jak masivní vlnu zájmu vzedme a že se historie a sláva Avantasie ponese přes několik dekád. Není se ovšem čemu divit, jednak doba před dvaceti lety dané muzice hrála perfektně do karet, a hlavně kvalita Sammetova rukopisu nabyla natolik strhujících rozměrů, že zkrátka nebylo možné setrvat na hubeném počtu jedné jediné nahrávky.
Ta nicméně dodnes zůstává nejoblíbenějším počinem Avantasie, přestože zde ještě nehostují vyloženě V.I.P. zpěváci typu Alice Coopera nebo Erica Martina. I tak se tehdy v podstatě neznámému Sammetovi podařilo sloučit mistrovskou sestavu, která znamená výkvět melodické scény, když nechybí Andre Matos, Rob Rock, Kai Hansen nebo Timo Tolkki. Každému z hostů Tobias přisoudil charakter figurující ve středověkém fantasy příběhu, jehož ústřední postavou je novic Gabriel Laymann z Dominikánského kláštera, samozřejmě ve vokálním zastoupení šéfa Sammeta, jenž si nenechal ukrást žádnou píseň. V pěvecké partě je ale k nalezení také jistý Ernie. Za tento pseudonym se chtěl ukrýt Michael Kiske, který si s daným hudebním stylem už nějakou dobu vnitřně nerozuměl, na Sammetovu schopnost jej přesvědčit k hostování můžeme tedy nahlížet jako na prvotřídní lobbistický kousek. Vynucenost přezdívky je trochu k smíchu, Kiskeho samozřejmě každý snadno poznal, nicméně na druhou stranu díky předběžné neznalosti mohla udeřit úvodní skladba „Reach Out For The Light“ s naprosto odzbrojující intenzitou.
 Jen si to představte: labužnické kytarové melodie podložené speedmetalovým tempem a obecně bombastickým tahem (naštěstí nijak nepodebrané špatným zvukem), to samo o sobě stačí k vyběhnutí husí kůže po celém těle. Nadšení se prudce stupňuje, a pak to přijde! Refrén, ve kterém lze zaslechnout povědomě známý hlas, jehož zařazení kvůli nedůvěře chvíli trvá, nakonec ale není pochyb, tohle je Kiske! Zpěvák s diamantovým hrdlem je zpět, navíc se představuje v orgasticky klenutém a vokálně vypjatém chorusu, tedy takovém, pro něž byl stvořen (jakkoli si sám Kiske může občas myslet něco jiného). Výsledkem je melodická oáza, ve které se mysl s andělskou lehkostí pozvedá nad běžné starosti, jež se v ten moment přesouvají do oblasti nijak tíživé a směšně vzdálené utopie. Alespoň takto jsem se cítil při prvním spuštění alba v době jeho vydání, tedy před plnými šestnácti lety a ani dnes se na tomto stavu nic moc nemění. Zubu času v pohodě odolává také navazující krasojízda „Serpents In Paradise“ s libě houpavou melodií, nezbytným sborovým chorusem, ale také chytře stavěnou mezihrou a mistrovským výkonem Davida DeFeise z Virgin Steele. Právě zlanaření tohoto charismatického zpěváka řadím na samotný vrchol Tobiho dramaturgických tahů, jelikož každý Davidův výstup dodává skladbám perfekcionistický říz a šmrnc.
Po intermezzu „Malleus Maleficarum“ nás uvítá další skvěle sjízdný melodický motiv písně „Breaking Away“, opět s Kiskem jako kralevicem, stejně jako parádně vykrouceným sólem nebo výraznou dávkou jemných klávesových pentlí. Refrén nicméně malinko zaostává, tento deficit ale částečně vynahrazují atraktivně napsané vokální linky, které jej obklopují. Valčíkově nadnášený chorus balady „Farewell“ už zase patří mezi vrcholné momenty nahrávky, na čemž má zásadní podíl svůdné hrdlo Sharon Den Adel (Within Temptation), kterou ve slokách adekvátně doplňuje opět Kiske. Svižné tempo položky „The Glory Of Rome“ podpoří silné pěvecké trio Rob Rock, Oliver Hartmann a Ralf Zdiarstek, a to jak v parádně nafrázovaných slokách a oslavném refrénu, tak v hymnicky tvarované vokální nástavbě, situované do druhé poloviny skladby (brilantní sólo se již stalo samozřejmostí).
Okamžitě vtahující harmonie a posléze naléhavě šlapavou rytmiku servíruje kus „Avantasia“, o intru „A New Dimension“ je pak možné napsat, že ve své epické gradaci patří mezi nejzdařilejší intermezzo nahrávky a ideálně připravuje půdu pro její vpravdě strhující vyvrcholení. To nastává opatrně, nejprve v podobě druhé balady „Inside“, ve které zaujmou muzikálově laděné pěvecké hrátky. Mohutná hymnická integrita válu „Sing Of The Cross“ si pak automaticky říká o pravidelné koncertní jetí, většinou prezentované formou medley s hitem „The Seven Angels“ z druhého dílu. Skladbu, nesoucí se v převážně šlapavém tempu, výrazně zdynamizuje krátkodobé zrychlení s osvěžujícím zpěvem Kaie Hansena. Dokonalým vyústěním debutu Avantasie se pak stává bezmála desetiminutový epos „The Tower“, ve kterém po jemném klavírně-smyčcovém úvodu zahřmí sborové chorály, jež po pozvolné vokální variaci doprovodí uhrančivé speedmetalové tempo s vyústěním ve výtečném refrénu. Dynamická instrumentace či stupňující pěvecká gradace ("for the glory!") pak jenom umocňují výjimečnost opusové položky „The Tower“.
Debut Avantasie znamenal nečekanou senzaci. Daný formát samozřejmě nebyl úplně výjimečný, v rámci power metalu je ale možné hovořit o stylotvorném počinu, který vzedmul mohutnou vlnu následovníků, stačí vzpomenout na kapely jako Soulspell, Aina, Ancestral Dawn nebo na tvorbu Norů Mariuse Danielsena a Frode Hovda, jehož Aldaria se obsahem nejvíce přibližuje původnímu duchu Sammetových perel. Sám německý autor byl úspěchem zaskočen a brzy se na vlně dopaminového nadšení vrhl na sepsání druhého dílu. Pořád sice tvrdil, že poté už Avantasie pokračovat nebude, nemluvě o koncertech, které si ani nedovedl představit. Dnes už víme, že osud toto původní Sammetovo rozhodnutí celkem dramaticky přepsal. Fanoušek melodického metalu může dodat jenom: „naštěstí!“
|
