Pokud se Amíků Riot V (původně Riot) týká, vždy mi přišlo lehce úsměvné, že kapela s takovým jménem hraje mírumilovný a k jakémukoli násilí nevybízející heavík. Je ale nutné dodat, že tím veškeré úsměvné úvahy končí. Faktická kvalita samotné hudby totiž většinou snesla pouze seriózní kritický přístup, v případě posledních tří studiovek je pak na místě vyložený obdiv, a to přesto, že vznikaly již bez jednoho z původních pilířů kapely, zesnulého kytaristy Marka Realeho. Zbylí členové na něj ale nezapomínají, jednak z jakési piety přidali do názvu kapely římskou číslici „V“, jednak mu na minulém albu věnovali čarokrásnou baladu „Until We Meet Again“, ale hlavně Marka nedonutili rotovat v hrobě z důvodu bídného navázání na původní odkaz kapely.
Aktuální příspěvek s titulem „Armor Of Light“ jenom potvrzuje výtečnou autorskou pohodu rozevlátou na předešlých fošnách „Immortal Soul“ a „Unleash The Fire“. Na druhé jmenované už byl ke slyšení zpěvák Todd Michael Hall, jehož angažování lze považovat za mistrovský tah, jelikož Todd patří mezi nejlepší metalové zpěváky současnosti (a pro mě osobně i veškeré historie vůbec). Nádherný čistý hlas s rozpětím několika oktáv a hlavně specificky přívětivým charakterem, to jsou hlavní Hallovy přednosti. Právě díky němu získává hudba Riot V punc výjimečnosti, jakkoli samotný instrumentální základ nijak zvlášť nezaostává a dokáže Toddovo hrdlo podpořit náležitě kvalitními tóny (Hall je ostatně jedním z hlavních skladatelů, a to vedle baskytaráka Donnieho, který mimochodem stojí za úspěchem nejslavnější a právě letos tři dekády staré desky "Thundersteel").
Novinka Amíků je působivou jízdou od začátku až (téměř) do konce. Úvod v podobě skvostné heavíkové hymny „Victory“ přináší ostrý riff, který nakopává brzy nastoupivší a hlavně extrémně chytlavé slokové fráze. Navazující kus „End Of The World“ zavoní nadýchaným hitovým aroma, s písní „Messiah“ zase přikvapí sugestivní - a na desce nikoli výjimečné - speedmetalové tempo. Zábava je to výborná a neuvadá ani v navazujícím dění alba s tím, že je – krom Hallova výkonu - extra nutné vypíchnout mimořádně lahodné kytarové vyhrávky a sóla, jež prostupují každým příspěvkem a jednak dokládají kompoziční nápaditost, jednak podtrhují hravost a svobodomyslnost jednotlivých songů. Ty se možná chvílemi chtějí tvářit jako urputný osmdesátkový heavík (včetně motivu na obalu nahrávky), tento stav ale nikdy nemá dlouhého trvání a brzy je rozptýlen voňavými melodickými květy, jejichž barvitost by měla být vysoce přitažlivá i pro powermetalové fanoušky.
Výjimka se najde pouze jedna, je jí skladba „Caught In The Witches Eye“, ve které se autoři opravdu nechali spoutat těžšími heavy-okovy, dokonce těmi se sedmdesátkovým odérem, což ničemu dvakrát neprospělo. Navíc nebýt tohoto songu, potažmo opusu „Raining Fire“, jenž není z podstaty špatný, avšak pocitově už jenom dál roztahuje malinko přetaženou stopáž (album má skoro hodinu), mohla být novinka Amíků málem dokonalá. I přesto tato deska znamená mimořádný žánrový zážitek, její poslech navozuje vyloženě povznášející pocity (čemuž velmi pomáhá precizní zvuk) a již nyní představuje horkého aspiranta na jednu z nejlepších nahrávek roku.
|
