Přestože deska „Want Some?“ z roku 1992 byla slušnou ukázkou pozdního amerického hair metalu, byli Roxy Blue vždy řazeni mezi kapely, které patřili jen do šedého zástupu. Měli totiž smůlu a se svým debutem přišli už v době, kdy podobný druh hudby nebyl na výsluní a spíše čelil všeobecnému posměchu. MTV je ještě nasadilo do vysílání, ovšem brzy bylo po všem, když je v roce 1994 spláchla vlna grunge. Zdálo se, že definitivně… Ovšem, jak jsme se mohli přesvědčit už v mnohých případech, ani u těchto „jednoalbových zázraků“ neexistuje nic konečného a proto se i u Roxy Blue jejich comeback stal skutečností. Že za ním stojí italské vydavatelství Frontiers Music asi překvapí málokoho.
Debut „Want Some?“ a bezejmennou dvojku od sebe dělí sedmadvacet let. Za tu dobu se toho na scéně událo tolik, že se nemohlo očekávat, že by kapela tohoto vyznění byla in. Ovšem Roxy Blue o to ani tolik nejde a ke svému comebacku přistoupili, jak se zdá, zodpovědně. Museli udělat drobnou korekci v sestavě, s původní trojicí Todd Poole (zpěv), Josh Weil (baskytara) a Scott Trammell (bicí), už nepokračuje kytarista Sid „Boogie“ Fletcher, který opustil hudební průmysl a věnuje se úspěšné zubařské praxi. Jeho místo zaujal neznámý novic Jeff Caughron, což je pro Roxy Blue výhoda, protože je Frontiers, jak bývá jejich nedobrým zvykem, nevybavila nikým ze své stáje nájemných muzikantů, kteří sice zahrají naprosto precizně a bez chyb, ale jejich vklad do různých kapel postrádá srdce a zapálení pro věc.
Možná je to dané právě výměnou kytaristy, ale novinka Roxy Blue zní přece jen trochu (dost) odlišně od jejich dávného debutu. Ten respektoval pravidla, která se psala v osmdesátých letech na Sunset Stripu a ničím nevybočoval ze zaběhlých hairmetalových kolejí. Roxy Blue však dobře pochopili to, že s takovými zbraněmi se už v roce 2019 nedá vyhrát ani lehká pouliční šarvátka a svůj výraz přizpůsobili podmínkám dnešní doby. Proto jsou kytary na novince mnohem nabroušenější (přestože sound je stejně jako u většiny dnešních kapel univerzální), Pooleův zpěv zhrubl, spadl minimálně o oktávu níž a nabral chrčivější charakter. A skladby samotné? Ty se rozhodně neřídí pravidlem sex, drogy a rock n`roll.
Roxy Blue rozhodně nechodili po světě těch sedmadvacet let se zavřenýma očima a zalepenýma ušima. Moc dobře poslouchali, co se v rockové hudbě děje a všechny tyto vlivy vrazili do jednoho tyglíku se svým klasickým výrazem (nadobro tedy zmizely vlivy country a blues). Ten kapela nabídne posluchačům hned z kraje desky ve dvojici „Silver Lining“ a „Rockstar Junkie“, která nabízí slušně nakopnutý rock n`roll. Má své kořeny sice pevně ukotveny v osmdesátých letech, ovšem výrazivo, které kapela používá je už žhavě současné.
Ovšem už v těchto klasicky postavených skladbách jsou slyšet vlivy kapel jako Audioslave, Alter Bridge nebo Velvet Revolver, které se začnou postupem stopáže mísit s dalšími směry, jenž Roxy Blue absorbovali. Nechybí zde obligátní odkaz grunge, alternativního rocku, ale místy i názvuky současného moderního metalu. Tyto méně tradiční skladby nabídne kapela v druhé polovině desky. Proto se „Til The Well Runs Dry“, „Human Race“ a „What It`s Like“ na hony vzdalují původnímu zvuku a prezentují tuto memphiskou čtveřici jako zcela novou formaci. Teď je jen na starých fanoušcích, jestli tuhle tvář kapely přijmou za svou. Pomoci jim k tomu můžou i dvě balady „Collide“ a „How Does It Feel“. Ty sice Roxy Blue nikdy neuměli tak dobře jako třeba Poison, Warrant nebo dokonce Bon Jovi, ale přinejmenším první jmenovaná se dá poslouchat vcelku obstojně.
Roxy Blue tedy vcelku překvapili. Ne až tak úplně kvalitou materiálu, který je sice na slušné úrovni, ovšem na titul desky roku aspirovat rozhodně nemůže, ale spíše tím, že se nebáli experimentovat a nabídli soudobější hudbu, než by se čekalo. Díru do světa s touto deskou neudělají, ale rozhodně se jim nedá upřít fakt, že natočili slušnou a docela odvážnou nahrávku.
|
