S Cinderellou je po podivném dlouhotrvající comebacku, který nepřinesl do jejich diskografie žádný zápis, definitivní konec. Zpěváka a kytaristu Toma Keifera dnes už s jeho dávnými spoluhráči Jeffem LaBarem, Ericem Brittinghamem a Fredem Courym pojí jen vzpomínky a zlatá léta připomíná čtveřice skvělých alb, z nichž však poslední "Still Climbling" vyšlo už v roce 1994. LaBar je dnes na sólové dráze, Brittingham hraje v doprovodné kapele zpěváka Poison Breta Michaelse a Coury se věnuje spíše studiové práci. A Keifer? Zdaleka nejnadanější skladatel i hudebník z celé čtveřice, výluční autor největších hitů Cinderelly, se po dlouhých letech mlčení vrátil v roce 2013 na scénu s albem "The Way Life Goes", které hodně čerpalo z tvorby Cinderelly (což je samozřejmě Keiferovo životní know how), ale vrhlo do jeho tvorby několik nových vlivů, dotýkajících se country, blues, ale i klasického písničkářství.
Tento návrat ale nebyl tak bouřlivý a velkolepý, jak si léty vyhladovělí fanoušci přáli. "The Way Life Goes", které by se s trochou fantazie mohlo pojmenovat pátým albem Cinderelly, ale vyšlo před šesti lety a od té doby bylo zase ticho. Keifer si užíval spíše rodinného života a pomalu dával dohromady novou desku. Když si uvědomíme, že mezi "Still Climbling" a "The Way Life Goes" leží devatenáct let, tak to není zas taková doba, ale přece jen, léta běží... Ale nakonec je "Rise" venku a Keifer je popisuje jako album uvolněné, skoro až rodinné. Aby také ne, když druhým nejpilnějším členem na něm je jeho manželka Savannah.
"Rise" sice vychází pod hlavičkou sólového Keiferova alba, ale přece jen nemůže uniknout fakt, že na obalu je deska prezentována jako dílo Tom Keifer Bandu. Když porovnáme "Rise" a předchozí "The Way Life Goes", rozdíl mezi nimi je. Keifer se totiž na novince trochu snaží utéct ze stínu Cinderelly a na aktuální tvorbu jde trochu jinak. Důležitá samožejmě zůstala hardrocková i bluesová složka, které jsou kladeny na roveň, ovšem "Rise" v sobě skrývá i další vlivy. Ty tentokrát potlačují country prvky a sahají místy až někam k alternativnímu rocku? Od Keifera věc docela nečekaná.
Přesto se startuje více než tradičně s "Touching The Divine", kterou rozjíždí slide kytara a skladba tak okamžitě a silně evokuje dávnou "The More Things Change" od Cinderelly. "Touching The Divine", stejně jako "The Death Of Me" (reflektující na dávné Keiferovy potíže s hlasivkami), má však těžší, bluesový spodek, čímž se skladba spíše valí kupředu a tvrdými, nijak bleskurychlými riffy. Keifer opět využívá svůj chraplák, který byl na "The Way Life Goes" ke slyšení jen v omezené míře. Zde je to jinak.
V pomalejších skladbách, jako je niterní "Waiting On The Demons", bluesové parády "Rise" a "Taste Of The Pain" nebo závěrečná, akusticky křehká "You Believe In Me", využívá spíše civilního hlasu, ale jeho projev, na kterém si kdysi postavil kariéru, je zde skoro všudypřítomný. Jako kdyby ty zpropadené problémy s hlasivkami nikdy nebyly. Dokonce se vybičoval k nasupenému výkonu jako v "Hype", skladbě, která spolu s "Untitled" obsahuje zmíněné trochu alternativní prvky. První svým nařvaným refrénem, který je hrán trochu disharmonicky, druhá podivnou atmosférou, která se líně převaluje v bluesových polohách, ale zároveň jako kdyby chtěla uchopit trendy, které v rockové hudby byly in v devadesátých letech.
"All Amped Up", "Breaking Down" a "Life Was Here" mají v sobě opět klasičtější, cinderellovské prvky, přestože doby "Gypsy Road" nebo "Shake Me" jsou už dávno pryč. Nové skladby jsou rozvážnější, nejsou puberťácky rozjuchané, ale jdou spíše do hloubky, kdy Keifer jde spíše než po hitparádovém úspěchu po kořenech rockové hudby samotné. "Rise" proto není až tak hitová deska, přestože na podobné věci měl Keifer v minulosti čuch. Jde spíše o oslavu rockové hudby jako takové, jelikož sám hlavní protagonista si je zajisté vědom toho, že jej přední příčky žebříčku Billboardu stejně nečekají. I když alba Cinderelly byly bezesporu výjimečnými díly, hodně toho do sebe má i "Rise". Navíc, tahle deska roste s každým poslechem.
|
