Pokud nic jiného, lze Pixies považovat za zatraceně kultovní kapelu. Byli to právě oni, koho Kurt Cobain vedle The Beatles a Melvins citoval jako svůj největší vzor a kteří byli tak nepřímo považování za jakési kmotry grunge. S tímto hnutím ze Seattlu pochopitelně neměli nic společného, už jen proto, že se zformovali v Bostonu a nikdy nebyli příznivci zbytečně podladěných kytar a utahaných žalozpěvů. Pravda, do klasické scény Ameriky osmdesátých let vůbec nezapadali, protože jestli něco bytostně nenáviděli, tak to byli Poison a jim podobní. Pixies tenkrát totiž hráli hudbu, která vycházela z garážových tradic přelomu šedesátých a sedmdesátých let, měli rádi i starý punk a frontman Frank Black (uváděn i jako Black Francis) byl všechno jiné než hezounek jako Bret Michaels nebo Vince Neil.
Oč byla jejich image civilnější (a tím pádem i nudnější) o to energičtější byla jejich hudba. Debut „Surfer Rosa“ byl jasným útokem na hairmetalové pozlátko a našel si cestu k posluchačstvu, které hledalo alternativu k tehdy nejpopulárnějšímu proudu a thrash metal pro ně byl moc drsný. Celý ten přelom konce osmdesátých a začátku devadesátých let byl pro Pixies zlatou dobou. Nikdy se sice nedočkali takového věhlasu, jaký by si zasloužili, ale díky deskám z té doby platili i v novém tisíciletí za absolutní kult alternativního rocku. Bylo proto s podivem, že se po čtvrté desce „Trompe Le Monde“ rozpadli a pak mohli jen sledovat, jak grungeové hnutí, kterému nevědomky pomohli na svět, válcuje celou scénu.
Pixies se vrátili v roce 2003, ale dlouho hledali vnitřní sílu k tomu, aby navázali na poslední albový počin. Museli vyměnit původní basistku Kim Deal a po nešťastné epizodě s Kim Shattuck, která loni zemřela na komplikace spojené s nemocí ALS se v sestavě nakonec uhnízdila Paz Lenchantin. Ta se podílela i na comebackovém albu „Indie Cindy“, které však staří fanoušci kapele omlátili o hlavu. Když pak v roce 2016 vyšlo daší, vcelku průměrné dílo „Head Carrier“ vypadalo to, že doba Pixies se skutečně odehrála na přelomu osmdesátých a devadesátých let a dnes už kapela nemá co říct. Koncertně byli sice stále silní, ovšem nový materiál, přestože obsahoval několik velice dobrých věcí, se vedle starých klasik neuchytil. Proto jsou teď Pixies s novinkou „Beneath The Eyrie“ znovu na startovní čáře.
S novou deskou můžete znovu zapomenout na až živočisnou sílu „Surfer Rosa“ nebo „Bossanova“, ale i na nevýraznost minulých alb. Pixies současnosti jsou od svého comebacku nejsilnější. Na věc totiž šli tak trochu jinak. Svůj zvuk pročistili, zbavili zbytečného balastu a přidali na melodičnosti. Pořád jsou ale dostatečně alternativní na to, aby mohli být považováni za mainstream, což by jejich fanoušci jistě nesli nelibě, ale zároveň jsou přístupnější než kdy předtím. Najdou se zde tvrdší kousky typu „St. Nazaire“, kde rezonují kořeny grunge, ale na nich novinka rozhodně nestojí. Kapela si toho je plně vědoma a proto jako pilotní singl nasadila dvojici skladeb „On Graveyard Hill“ a „Catfish Kate“, dvojici nejhitovějších (tím rozuměj nejlíbivějších) a nejchytlavějších skladeb. Jako kdyby jimi chtěla odstartovat novou éru své tvorby.
Přitom i tvrdším věcem typu úvodní „In The Arms Of Mrs. Mark Of Cain“ nebo „Long Rider“ dala trochu jiný nádech, než tomu bylo v minulosti a zbavila je garážového odéru. I proto jsou z nich cítit hitové okamžiky, stejně jako z kabaretně laděné „This Is My Fate“ nebo beatlesovskými harmoniemi prostoupených „Ready For Love“ a „Silver Bullet“. Velikým osvěžením pak působí hlas basistky Paz Lenchantin, která rozzářila skladbu „Bird Of Prey“, přičemž nezapře výrazné inspirace v The Doors, když v druhé polovině Black deklamuje podobným stylem jako Jim Morrison. I to jsou okamžiky, které z „Behind The Eyrie“ dělají barvitou a pestrou desku. Nic na tom nezmění ani trochu slabší konec „Daniel Boone“ a „Death Horizon“, kde se kapela začne částečně utápět v melancholii a ztratí trochu na síle.
Přesto jsou Pixies na tom nejlépe od svého comebacku a kvalitativně sahají na konec osmdesátých let. Jsou dospělejší a z jejich novinky je cítit nadhled, který léty získali. Budoucnost je proto pro ně otevřená a mohou se do ní dívat optimističtějším pohledem, než tomu bylo po předchozích dvou albech.
|
