Když pomineme smrt Karla Gotta, tak pravděpodobně žádné jiné úmrtí českého muzikanta nezaznamenalo ve světě takový ohlas, jako skon Ivana Krále. Jeho tvorba sice neměla v tuzemsku takový dopad, ovšem stopa, kterou zanechal ve světové hudbě, je nesmazatelná. Měl nejen štěstí, ale i skladatelský um, který nemohl uplatnit v podmínkách Československa šedesátých let a proto se vydal za Velkou louži. Tam sice za komunismu vycestovalo (načerno, samozřejmě) více tuzemských muzikantů, ovšem Král prorazil. Byl totiž u toho, když se v newyorském podsvětí v první polovině sedmdesátých let utvářela americká punková vlna. Chodil do klubů jako byl „slavný obývák“ CBGBs, kde popíjel na baru spolu s Joeyem Ramonem, Iggym Popem, Stivem Batorsem, Richardem Hellem, Johnnym Thundersem nebo… Patti Smith. Právě v její kapele se v té době vyprofiloval a na zbytek sedmdesátých let se stal její součástí. Pak následovalo několikaleté angažmá u Iggyho Popa a Johna Waitea, a Královo jméno už letělo světem. Jeho skladby pak přehrávali i takový umělci jako U2., Simple Minds nebo Pearl Jam, což je pocta z největších…

V rodné zemi však tolik na růžích ustláno neměl. Když se vrátil v devadesátých letech, aby zde vydal druhé sólové album „Nostalgia“, omamnou chuť svobody ze sametové revoluce už dávno přebil smrad kupónové privatizace a všeobecného rozkrádání republiky a na Krále už tu skoro nikdo nečekal. Byla to veliká škoda, přesto svůj rukopis vtiskl do několika alb tuzemských špiček (Lucie, Garage, Mňága a Žďorp). Ve svém starém domově však za vizionáře nikdy nebyl, i když o to podle vlastních slov docela stál. Když přišla teď ta smutná zpráva, zasvěcení vědí, kdo tento svět opustil. Rakovina si zase vybrala další oběť. A tak slavná „Dancing Barefoot“, jeho největší dílo, rezonuje ještě silněji, ale už má pachuť toho, že hudební svět je zase o jednu z talentovaných duší chudší.

Pepsi Stone, 3. 2. 2020