Richiemu Kotzenovi je už padesát. Přitom se zdá, že to není tak dávno, kdy jako „zázračný“ mladíček nastupoval k hairmetalovým hvězdám Poison. Přestože u nich zažil jen krátkou epizodu, stejně jako u hardrockových Mr. Big, už nikdy se nálepky bývalého kytaristy těchto kapel nezbaví. A to většinu života prožil na sólové dráze… Kotzen se hravě dá zařadit do škatulky „guitar hero“, přestože je z úplně jiného těsta než třeba Yngwie Malmsteen nebo Steve Vai, ale věhlasu dosáhl takřka stejného. Kotzen má v sobě silné bluesové cítění, které je pro jeho tvorbu asi nejdůležitější, ale dokáže na něj roubovat i další vlivy, jako například funky, jazz nebo hard rock. Tím překvapoval vlastně od svých začátků, kdy na prahu dospělosti jako chráněnec Mikea Varneye vylétl v roce 1989 s bezejmennou debutovou deskou.
Tehdy působil jako zjevení. Podobně překvapivý byl i nástup k Poison, kteří si na nějaké velké instrumentální umění nikdy moc nepotrpěli a podobný šok příznivcům připravil, když v polovině devadesátých let spolupracoval s dalším výtečným kytaristou Gregem Howem na projektu Kotzen/Howe, jenž se pohyboval ve vodách jazz fusion. Všechny tyto etapy, včetně fungování v Mr. Big a The Winery Dogs, patří do Kotzenova příběhu, ovšem jsou už (pravděpodobně až na The Winery Dogs) už minulostí. Podobné experimenty už dnes Kotzen neřeší. Na sólové dráze, kterou vlastně nikdy nepřerušil, je minimálně v tomto tisíciletí pevně ukotven a svým fanouškům nabízí, co chtějí slyšet. Jeho naturel jej předurčuje k tomu, aby hledal stále nové směry, ale jeho desky se už léta pohybují někde na hranicích popu, soulu a hard rocku.
K padesátinám si naděluje album, které z větší části zní podobně. Nahrávka „50 For 50“, upozorňující už v názvu, že její rozsah bude padesát písní, které si Kotzen nadělil ke zmiňovanému životnímu jubileu, předkládá příznivcům to, nač jsou od tohoto kytaristy léta zvyklí. I když se snažil výraznější skladby rozmístit po celém albu, jsou nejčastěji zastoupeny na prvním z celkových tří disků. Nedá se sice mluvit o velkých hitech, na jejich prvoplánovost Kotzen rezignoval už dávno, ale právě na první disk umístil energičtější, rockovější skladby. Ty jsou posazeny do jeho typického výrazu, v němž nechybí ozvěny blues sedmdesátých let. Ne náhodou jsou právě tyto skladby ty nejnovější, jaké Kotzen na „50 For 50“ nabízí a tudíž znějí i nejčerstvěji. Hned úvodní „Stick The Knife“ má v sobě esprit Deep Purple z dob Davida Coverdalea (jemuž se Kotzen přibližuje i ve zpěvu), „As You Are“ a „Dogs“ zase spíše rezonují modernějším hardrockovým výrazem (v prvním případě) a nostalgickou atmoférou nočních barů (v případě druhém), čímž je právě start celé rozsáhlé kolekce nejsilnější.
Velmi dobře zní bluesová „Devils Hand“, riffová „Nickel Hustler“, skoro hendrixovsky pojaté „When The God Made You“ a „Life Gonna Give It To Ya“, ovšem vrcholem prvního disku jsou skvělá „Black Mark“ s pochodovým rytmem a velmi nápaditou melodickou linkou, niternější výpověď „Innocuous“ a „Turning The Table“, která se po funkově ztřeštěné sloce rozjede do skvělého vzletného refrénu. Kdyby proto „50 For 50“ nabídla jen první disk, jednalo by se o skvělou kolekci, která by mohla konkurovat tomu nejlepšímu z dlouhé Kotzenovy diskografie. Ovšem na dílo se musí pohlížet komplexně a zde je nutné si přiznat, že řada věcí z dalších dvou CD je docela zbytečná a je na nich jasně znát Kotzenovo přiznané vymetání šuplíků.
Nejedná se sice o žádné polotovary, ale přece jen s postupující stopáží na druhém i třetím disku dochází k úbytku hardrockové energie a přestože se objeví výjimky, jako skvělá „Pray For Me“, soulově zabarvená „Same Old Town“ či medově klouzavá „Going Back“ prodchnutá sváteční atmosférou, posluchač ztrácí koncentraci. Už se nedostavují euforické stavy jako při poslechu prvního disku a dojde i na vyložené výplně, jako je podivná „So Fast“ (takové skladby od Kotzena skutečně nechcete slyšet…) nebo trochu bezpohlavní jam „July 14th“. Navíc padesátiskladbová nálož je obrovské sousto, které hned tak nějaký fanoušek nepřekousne a proto minimálně druhá poloviny sbírky je určena spíše kytarovým fajnšmekrům a skalním obdivovatelům tohoto Američana.
Co se týče objemu skladeb, oslavil Kotzen svou padesátku skutečně ve velikém stylu. V tomto případě beze zbytku platí, že méně by bylo rozhodně více, ovšem Kotzen byl vždy megaloman. Pokud si tedy budete z padesátky skladeb pečlivě vybírat, rozhodně dáte dohromady minimálně naprosto skvělou dvacítku.
|
