Zahraniční tiskoviny popisují SteelCity jako kapelu, která míchá odkaz hard rocku sedmdesátých let s o dekádu mladším hairmetalovým pozlátkem. Na debutovou desku „Fortress“ tato definice vcelku seděla, ovšem v kapele se od jejího vydání v roce 2018 odehrála personální rošáda, po které zůstal v sestavě jen kytarista Mike Floros. Ten se obklopil mnohem zkušenějšími ostřílenými muzikanty. Nejdůležitější změna se samozřejmě odehrála na postu zpěváka, původního vokalistu Briana Colea nahradil Roy Cathey. Ten svého času stál v čele krátkodeché kapely Cold Sweat, kterou po rozpadu Keel na konci osmdesátých let založil kytarista Marc Ferrari. Ke SteelCity se nakonec připojil i basista Jason Cronwell (ex-Eric Martin Band), klávesista Tony Stahl (Mike LePond`s Silent Assassins, DeadRisen) a nakonec bubeník House Of Lords BJ Zampa, který má za sebou i hraní s Yngwiem Malmsteenem nebo heavymetalovými Obsession. Čili vcelku silná sestava, ovšem papírově silný line-up není zárukou parádního výsledku.
SteelCity se s novou krví posunuli od původního výrazu směrem k nablýskanějšímu soundu, který spíše odráží atmosféru osmdesátých let na scéně melodického hard rocku či hair metalu. A i když se „Mach II“ nezařadí mezi klasiky žánru, svým staromilským pojetím je to album až sympatické. Nehraje se zde podle pravidel dnešní doby, ale tahle deska má tendenci posluchače přenést do časů naleštěných aut, kozatých blondýn a chlápků, které jim po nocích kradli z kabelek šminky a peníze. I když úvodní „Hearts On Fire“ nepřesvědčí a směřuje spíše k urputnosti třetiligových kapel osmdesátých let, SteelCity začnou brzy zvedat hlavu. „Dead Men“ ještě není žádnou bombou, ale „Steal Your Heart“ už projasňuje sound a SteelCity jsou rázem (ve svém žánru, samozřejmě) hitovou kapelou.
I samotný Cathey, který v prvních dvou skladbách úplně nepřesvědčí, když svůj hlas šponuje do míst, kde mu to příliš nesluší, začíná podávat výborný výkon, srovnatelný s tím, co kdysi předvedl na velmi dobré desce „Break Out“ v řadách Cold Sweat. Je proto trochu s podivem, že tento zpěvák nedostal v minulosti více příležitostí, když po konci Cold Sweat aktivně působil v prvních letech tohoto tisíciletí jen v kapele The Fifth, která velkou díru do světa neudělala. Zde je Cathey znovu v plné síle a od „Steal Your Heart“ podává místy až obdivuhodný výkon. I celá kapela se vyvarovala kolísavého výkonu, přestože v takové „Give It Back“ zaujme možná jen ostře nazvučená baskytara v úvodu a svižné tempo.
Kromě „Steal Your Heart“ dosahují SteelCity na „Mach II“ vrcholu v několika dalších skladbách. Mezi těmi nejlepšími lze rozhodně jmenovat grázlovskou „I Cry“, kde Cathey ve sloce hejskovsky frázuje a kapela pak nasazuje silný a znovu dosti hitový refrén. Povedla se i balada „Still Close To My Heart“, jež se sice nevyhne několika stylovým klišé, ovšem pevně nad vodou ji drží opět přesvědčivý výkon zpěváka. K velkému výkonu se pak kapela vybičuje v samotném závěru alba, když nejprve nasadí klavírní preludii „Prayer For Love“, která zahraje na citlivou notu. Po ní přichází ke slovu rozmáchlá kompozice „Down To One“, jež se dotýká světa AOR, SteelCity znovu nasazují silné melodie, které tentokrát pasují do dramatické atmosféry, gradující na kytarových sólech (zejména to akustické zní výtečně) a znovu skvělém výkonu zpěváka.
Oproti debutu „Fortress“ SteelCity vyspěli a stali se vyhraněnější kapelou. Lze je stylově přiřadit k takovým partám jako Night Ranger, Autograph, Bon Jovi (z dob prvních pěti alb) nebo Danger Danger, tedy k té hodnější sortě hairmetalové kultury. Věhlasu zmiňovaných kapel a kvality jejich klasických alb „Mach II“ nedosahuje, ovšem i tak se jedná o záležitost, která rozhodně stojí za poslech.
|
