Pravděpodobně je málo kapel, které mají tak pohnutou historii jako Tokyo Blade, jedna z kapel Nové vlny britského heavy metalu. V osmdesátých letech, když měli našlápnuto k velkému úspěchu, jim vydavatelská firma házela klacky pod nohy a kapelu pak naprosto paralyzovaly problémy uvnitř sestavy. Dnes sice pod vlajkou Tokyo Blade působí všichni členové původní pětice, ale byly doby, kdy kapelu držel nad vodou pouze kytarista Andy Boulton. Ten ji vedl divokými osmdesátými lety i nepříznivou následující dekádou, a byl to znovu on, kdo se zasloužil o comeback základní pětice, která právě vydává nové album „Dark Revolution“. O tom, jak to všechno bylo a proč se nakonec světový úspěch nedostavil, vypráví v následujícím rozhovoru...
Tokyo Blade patřili v začátcích k Nové vlně britského heavy metalu. Co podle tebe z této scény zůstalo v současnosti?
Dnes je to o Iron Maiden a pár dalších kapelách z té doby. Ale už toho moc nezbylo. Vždyť už je to tak dávno...
Před pár lety se do kapely vrátil zpěvák Alan Marsh. Je to ten důvod, proč vaše nové desky „Unbroken“ a „Dark Revolution“ znějí jako Tokyo Blade první poloviny osmdesátých let?
Rozhodně. Teď znovu zníme jako Tokyo Blade.
Tokyo Blade často měnili sestavu. Jako jediný člen, který kapelu nikdy neopustil, jsi s tou současnou tváří spokojený?
Jsem s ní spokojený stoprocentně. Vždyť je to koneckonců originál a ten nemůžeš nahradit ničím jiným.
Když se podíváš na tři alba z nového milénia, které podle tebe nejvíc představuje pravou podstatu Tokyo Blade?
To je docela těžké říct. V současnosti už pracujeme na dalším albu, které bude ve stylu „Dark Revolution“. Takže asi tahle deska je přesně o tom, o čem tahle kapela je.
Tokyo Blade v minulosti měnili styl. Budete po čistě heavymetalové desce „Dark Revolution“ ještě někdy nakloněni experimentům?
To opravdu nevím. Vlastně jen píšu skladby, které mě napadnou...
Když se ohlédneš zpět do minulosti, vnímali jste v začátcích Tokyo Blade, že se z heavy metalu stává celosvětová móda?
Ne ne, to rozhodně ne. Bylo to jednoduché, protože já jsem byl od mládí fanouškem metalu a prostě jsem ho chtěl hrát.
Proč jste po bezejmenném debutu vyměnili Alana Marshe za nového zpěváka Vickyho Wrighta? Chtěli jste s ním změnit klasický heavymetalový styl?
Tohle bylo rozhodnutí nahrávací společnosti. Oznámili nám, že se máme Alana zbavit. Řekli, že mají zpěváka, který by byl pro úspěch Tokyo Blade mnohem lepší. Ocitli jsme se mezi dvěma kameny. Na jednu stranu jsme se nemohli přenést přes myšlenku, že by Alan v kapele nebyl a nechtěli jsme to, ale na druhou stranu jsme dlouho předtím bojovali, abychom získali pořádnou smlouvu a vydavatelskou společnost jsme nechtěli nasrat. Byli jsme v hodně těžkém postavení. Vrátili jsme se domů a náš manažer Ian šel se mnou celou situaci Alanovi vysvětlit. Řekli jsme mu, že nahrávací společnost má jinou představu o frontmanovi, který bude živelnější a dynamičtější. Alan to nevzal moc dobře a sám nám řekl, že radši odejde. Snažili jsme se ho ale přesvědčit, aby bojoval a mohl zůstat v kapele, Alan už to ale nechtěl. Proto nám pak společnost dohodila Vica.
Pro mě je vrchol vaší tvorby v deskách „Night Of The Blade“ a „Black Hearts And Jaded Spades“. Minimálně s albem „Night Of The Blade“ jste měli velký úspěch, tak proč se kapela v roce 1986 rozpadla?
Naše smlouva s Powerstation Records byla složitá, i když jsme měli licence po celém světě. S MCA v Kanadě, s JVC v Japonsku, s Brunete Records ve Francii nebo s Roadrunner v Německu, Švýcarsku a Rakousku. Když nám pak došlo, že od Powerstation neuvidíme žádné peníze, rozhodli jsme se postavit se na vlastní nohy. Že bychom si sice platili všechno sami, ale vydali bychom album a ty peníze z něj by byly naše. Ale tento plán, stejně jako některé další v naší historii, byl odsouzen k zániku. Náš manažer Ian kontaktovat různé společnosti s tím, že by nám daly peníze za dodanou desku. Ty firmy s tím souhlasily a desku „Black Hearts & Jaded Spades“ jsme vydali na vlastní značce. Jenže pak přišel problém s Powerstation, kteří nás zažalovali za porušení smlouvy a my jsme potřebovali právní zástupce a ti taky nevyjdou levně, obzvlášť v hudebním průmyslu. Vybrali jsme si společnost Brauffman Morris z Londýna. Jednal s námi přímo Tony Morris a účtoval si dvě stě liber na hodinu. To v té době byly velké peníze. Chtěli jsme, aby nám firma zaplatila za to, že jsme od ní nedostali žádné licenční poplatky. Oni to ale nedokázali pochopit a pořád jsme se setkávali v právnických kancelářích v Londýně.
A co bylo tedy dál?
Powerstation před právními zástupci přiznali, že nám ty peníze dluží, což v mém případě nebyly žádné drobné. To už bylo „Black Hearts & Jaded Spades“ venku a my jsme jej museli propagovat přes naši vlastní společnost, což bylo už v původním plánu, ale stále jsme byli bez peněz. Zachránila nás americká kapela Blue Öyster Cult. Byla v Americe hodně známá, ale chtěla se dostat do Evropy a tady jsme zase byli známí my. Přišel tak návrh na společné turné, kde by se vydělaly chybějící peníze. Nakonec se to turné povedlo. Začaly ale problémy s Vicem. Bydlel na míle daleko od koholiv z nás, v Bradfordu u svých rodičů. Kdykoliv mu John (Wiggins, kytarista Tokyo Blade, pozn. aut.), volal, vzali to jeho rodiče. Byly dva týdny od turné a my jsme začínali mít divné tušení. Jednou Vicův táta Johnovi řekl, že je mu to líto, ale Vic kapelu opustil. Ukázalo se, že má v Americe bratra a během turné s Blue Öyster Cult se mu v Americe zalíbilo natolik, že se tam rozhodl zůstat. Cítil, že Tokyo Blade je moje kapela a on chtěl mít svou vlastní. Takže jsme byli zase ve sračkách. Přišel Carl Sentence z kapely Persian Risk. Už si ani nepamatuju, jak jsme ho našli, a řekl nám, že s námi pojede na evropské turné. Jenže to už bylo všechno špatně a třenice mezi mnou a kapelou se prohlubovaly. S Tokyo Blade byl v podstatě konec. Když jsme pak z turné přijeli domů, dostali jsme od Vica dopis, kde psal, jak je mu všechno líto. Byla to ale jen prázdná slova...
Vicky James Wright pak prorazil v Los Angeles s glammetalovou kapelou Johnny Crash. Sledoval jsi jeho kariéru, když se objevoval na MTV?
Ne, nezajímala mě jeho hudba, po tom, co takhle opustil Tokyo Blade.
Proč se pak Tokyo Blade objevili na albu „Ain`t Misbehavin`“ s tvým jménem v názvu a jinými muzikanty v sestavě?
Já byl tak nasraný na zbytek kapely, po tom, co všechno tak dopadlo. Steve (Pierce, bubeník Tokyo Blade, pozn. aut.) a já jsme ze začátku zůstali spolu a po naléhání Iana (manažera) jsme mysleli, že pojedeme dál. Našli jsme basistu Davea Donaldsona, zpěváka Petea Zitu a dalšího kytaristu a klávesistu Seana, jeho příjmení mi ale už vypadlo. Naše první vystoupení bylo na velkém stadionu v Budapešti, ale nebyl to dobrý koncert, ačkoliv jsme byli hlavní kapela. Výkon Petea Zity byl špatný. Mezitím Alan Marsh postavil kapelu Shogun a Steve nakonec odešel k němu. Já byl nahraný… Pořád jsem sice v kapele měl Petea, ale Sean nebyl dobrý hráč a Dave Donaldson tříštil síly mezi jiné kapely. Nakonec jsme našli basistu Chrise Stovera a bubeníka Alexe Lee. Museli jsme udělat nové album, protože bylo jasné, že staré věci Peteovi nesedí. Napsali jsme nové skladby, zaregistrovali jsme se do Rockfield Studios ve Walesu, kde Queen nahrávali „Bohemian Rhapsody“. Ianovi (manažerovi), který byl v té době mimochodem absolutně bez peněz, se podařilo získat smlouvu s německým labelem Gamma. Desku jsme nazvali „Ain`t Misbehavin`“ a kapelu přejmenovali na Andy Boulton`s Tokyo Blade. Nebylo to však o mém egu, ale o tom, že kdyby Powerstation zkusili něco ze svých obvyklých sraček, mohli bychom se hájit tím, že nejde o album Tokyo Blade, ale o Tokyo Blade Andyho Boultona.
Na „Ain‘t Misbehavin‘“ jste trochu změnili styl a začali mít více hardrockově-americký sound. Bral jsi to jako přirozený vývoj?
Řekl bych, že nikdy neplánuji to, jaký ta která deska bude mít zvuk. Jak jsem už řekl, píšu to, co vychází z mé hlavy v danou chvíli. Ale ano, poslouchal jsem v té době několik amerických kapel a tak mě to dost možná ovlivnilo.
Podobně zněla i deska „No Remorse“. Proč ji nahrála zase úplně jiná sestava?
Pokud jde o mě, tak tenkrát všechno skončilo. Nebyli žádní Tokyo Blade. Ale měl jsem smlouvu s Gamma Records na další album. Firma se mnou souhlasila, že kapela není úplně v pohodě a tak mi řekli, že najdou německé muzikanty.
Proč jste se na scénu vrátili v polovině devadesátých let, kdy doba absolutně nepřála heavy metalu?
Byl jsem muzikant a fanoušek metalu. Nemůžeš s tím přestat, ani kdybys chtěl a jméno Tokyo Blade ještě nějakým způsobem žilo. Aspoň my jsme si to mysleli.
Situace z devadesátých let je u Tokyo Blade trochu zmatená. Ty jsi spolu s Alanem Marshem vydal album „Burning Down Paradise“, na nahrávce „Pumphouse“ zpívá Marsh a na kytaru tam hraje Jez Lee. Mohl bys tuhle situaci vysvětlit? Proč nevyšel comeback Tokyo Blade s kolekcí „Mr. Ice“.
Jednoho dne za mnou přišel Alan a řekl, že by chtěl založit novou kapelu. Žádné Tokyo Blade. Měli bychom mít nové jméno, začínat od nuly. V té kapele jsem byl já, Alan, další kytarista Danny Gwylm, bubeník Marc Angel (ex-Wrathchild, pozn. aut.) a basista Colin Riggs. Říkali jsme si Mr. Ice, já s Alanem začal psát nové věci a všechno se rozbíhalo. Selhalo to ale kvůli tomu, že jsme nesehnali žádný management, protože metal byl v té době hodně nepopulární. Desku jsme vydali bez podpory nahrávací společnosti a prodávali jsme ji jen fanouškům Tokyo Blade. Těm, kteří byli skutečně velkými sběrateli našich věcí.
Dá se za nový začátek počítat vydání nahrávky „Eye Of The Storm“ z roku 2018, což byla vlastně reedice alba „No Remorse“?
(udiveně) Lol, neuvědomil jsem si, že ta deska znovu vyšla.
V roce 2010 se konečně vrátila klasická sestava, ovšem zatím bez Alana Marshe. Proč se na jeho místě objevil Nicolaj Ruhnow, který nazpíval comebackovou desku „Thousand Men Strong“?
Prostě jsme se jednou sešli a řekli jsme si, že Tokyo Blade obnovíme. Měl jsem čtyři pětiny původní kapely, ale neměli jsme zpěváka. Zpěvák se objevil brzy a byl to Němec Nick Ruhnow. Našli jsme ho na internetu. Přijel za námi do Anglie a začali jsme zkoušet. Měli jsme smlouvu s německou firmou a Nick, protože byl Němec a znal jejího majitele, odjel zpátky do Německa a začal psát pro desku texty. Pak jsem na facebook dostal zprávu od producenta Chrise Tsangaridese. Napsal: „Ahoj Andy, jsem rád, že jste pořád spolu a rád bych s vámi udělal desku.“ Byla to skvělá šance nahrát nové album, které by produkovat Chris Tsangarides, vždyť on udělal skvělé nahrávky s Black Sabbath, Thin Lizzy nebo Gary Moorem. Tak jsem to album udělali a bylo to. Za Alanem jsme s tím ani nešli, protože jsme předpokládali, že by to udělat nechtěl.
Proč se tedy k vám nakonec Alan vrátil?
Ostatní členové věděli, že jsem s Alanem stále v kontaktu a pracujeme spolu, protože jsme blízcí přátelé. Řekl jsem jim, že Alan zpívá líp než kdykoliv předtím. Navrhl jsem, že bych se ho zeptal, jestli se chce zpět do kapely a že on sám by byl asi taky pro. Ostatní s tím nakonec souhlasili. Alan a já jsme se setkali s Malcolmem Scottem, který měl společnost 3MS a u kterého jsme dělali projekt Kiss The Gun. Setkali jsme se s ním ve studiu, kde jsme dělali s Alanem věci pro Kiss The Gun a on nám řekl, že by měl zájem o Tokyo Blade.
V době, kdy jsi s Tokyo Blade nehrál, působil jsi v jiných kapelách, pokud nebudeme počítat Genghis Khan nebo Killer ze začátku osmdesátých let?
Ne, nikdy jsem nepracoval s jinými kapelami, i když…, nedávno jsme dělal dva projekty s různými zpěváky, jen tak pro zábavu. Jeden z nich, The Last Renegades-Valley Of The Kings, vydá desku v srpnu a album Gillen And The Villains „Legend Has It“ už vyšlo loni.
Tokyo Blade jsou dnes silní. Myslíš, že se vám ještě podaří dosáhnout úspěchu jako největším legendám Nové vlny britského heavy metalu?
Tohle nedokážu říct. Jsme ale jedna z mála kapela, nebo vůbec jediná, která ještě nahrává v původní sestavě. Takže buď nás miluješ nebo nenávidíš. My jsme nezlomní! (smích) – narážka na název předposlední desky Tokyo Blade „Unbroken“.
|
