Švédská čtveřice Thundermother slaví deset let existence a za tu dobu se z holek, vymetajících mejdany a pařících až do rána ve společnosti polonahého osazenstva obého pohlaví, staly vyspělé ženy. Jako usedlé matky od rodiny poskakující kolem sporáku a potomků si je sice zatím jen těžko dokážeme představit, ale přece jen ta mladická nespoutanost, která charakterizuje člověka kolem dvacítky, u nich zmizela. Ne nadarmo se říká, že ženy dospívají rychleji než muži a pařby, které je zajímaly ve dvaceti, jsou už ve třiceti nenávratně pasé. A pokud jsou takové ženy součástí kapely, která si na živelné energii zakládá, musí se to nutně odrazit i v jejich tvorbě. Thundermother vždycky takové byly. Poháněné koktejlem AC/DC, Motörhead, Guns N`Roses a dávných ženských vzorů The Runaways a Vixen, vlétly na scénu jako uragán. A bylo co poslouchat a na co koukat.
Jejich debut „Rock N`Roll Disaster“ sice nebyl nic moc, holky spíše opisovaly stylová klišé a snažily se najít svou vlastní tvář, ale už dvojka „Road Fever“ byla trefou do černého. Najednou jich bylo všude plno, a přestože (podobně jako zmíněné Vixen) spíše kopírovaly mužské vzory, šla jim práce dobře od ruky. Slavnější kolegové je brali, Thundermother začaly obrážet velké festivaly a vypadalo to, že je čeká velká budoucnost. Docela se povedla i bezejmenná trojka, i když už začínala vykazovat znaky toho, že tahle kapela má omezený repertoár, a že brzy přijde chvíle, kdy už nebude mít moc co říct. I když to ještě ani tentokrát nedospělo do stádia, kdy by se daly Thundermother považovat za úplně zbytečnou kapelou, varovný prst je vztyčen. „Heat Wave“ je totiž jejich nejhorší deska.
Novinka ještě sbírá zbytky dávné energie, ale už je to jen takové paběrkování po hostině. Z Thundermother je stále více cítit, jak mají rády desky AC/DC a tomu podřizují současnou tvorbu. Airbourne v sukních? Podle otvíráku „Loud And Proud“ zcela určitě, ale O`Keeffeovým ty pařby ještě věříte, protože dokáží sem tam napsat skutečně chytlavou věc napěchovanou energií. To se u Thundermother děje stále méně a méně. Právě „Loud And Proud“, ale i řada dalších skladeb z nové desky, namátkově „Dog From Hell“, „Into The Mud“, „Free Ourselves“, „Bad Habits“, „Mexico“ a nakonec i slibně vypadající „Ghosts“. jsou už vyčpělé kompozice, které proletí kolem vaší hlavy a nezanechají prakticky žádný dojem. Stále máte pocit dávno slyšeného materiálu, který trpí únavou a nepůvodností.
Není to sice případ všech skladeb, ale přece jen ty průměrnější jsou zastoupeny více, než by bylo zdrávo. Naštěstí se najde několik slušných kompozic - titulní „Heat Wave“, odsýpavá „Somebody Love Me“, hitově skandovaná „Back In `76“ a zajímavá „Purple Sky“. Zde Thundermother vystrkují růžky, jako kdyby chtěli rázně říct, že to s jejich akutální formou tak špatné není. O původnosti sice nemůže být řeč, ale přece jen se tato čtveřice skladeb snaží přijít s neotřelým nápadem. Ovšem nad všemi ční dvojice, která je pádným důvodem, proč tahle deska vlastně vyšla. Hitově našlápnutá „Driving In Style“ s výborným riffem, skvělým tempem a strhujícím refrénem patří k tomu nejlepšímu, co kdy Thundermother vytvořily, a baladická poklona bombastickým chvilkám Bon Jovi „Sleep“ ukazuje, že někdy může zrání být k dobru i u takové párty rockové kapely, jakou se Thundermother vždycky prezentovaly. Ovšem ani dvě fantastické skladby nedokáží album zcela zachránit...
Staří fanoušci budou pravděpodobně ještě jakž takž spokojeni, ale je to důvod k oslavě? „Heat Wave“ znamená prohlubování krize. Dochází nápady, ubývá energie a to vše nahrazují jen průměrné kompozice. Naživo možná ještě Thundermother dokáží zaujmou (minimálně vzhledem některých členek), ale ve studiu jejich hvězda začíná blednout.
|
