Tak oni ten svůj návrat myslí švýcarští Messiah vážně. Dlouhých šestadvacet let trvalo, než se tahle parta konečně rozhodla vydat novou desku a rozhodně je na co navazovat. Messiah na světové scéně nikdy neznamenali tolik, co jejich krajané Celtic Frost, protože jejich debut „Hymn To Abramelin“ přišel až rok po slavné a stylotvorné „To Mega Therion“ od Toma Fischera, ale minimálně v zemi helvétského kříže je katapultoval mezi premianty žánru. Extrémním odrůdám metalu se tehdy dařilo a právě Messiah, tolik ovlivněni albem „Seven Churches“ od Possessed, přišli se svou verzí antikřesťanského thrash/deathu a nebylo je možné přeslechnout. Debut sice trpěl dětskými nemocemi v podobě nedotažených nápadů a chudšího zvuku, ale na dvojce „Extreme Cold Weather“ už se Messiah prezentovali jako daleko vyspělejší parta. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let ostatně zažívali své nejlepší období. K „Extreme Cold Weather“ přidali v roce 1991 ještě další klasiku „Choirs Of Horrors“, ovšem úspěch, který slavily zámořské a služebně mladší party jako Death, Morbid Angel nebo Obituary, se jim vyhýbal.
A bylo hůř. Začínala se drolit sestava a „Rotten Perish“ z dvaadevadesátého už nemělo takovou sílu jako předchozí dvě desky. Karty, se kterými Messiah hráli na světové scéně, byly najednou mnohem nižší a labutí píseň, skutečně nepodařená deska „Underground“ (tu nazpíval předák Therion Christofer Johnsson), pro ně představovala hřebíček do rakve. Po ní byl na dlouhá léta konec. Přestože se hlavní tvůrčí mozek kapely, kytarita R. B. Broggi pokusil dát v roce 2003 dohromady starou partu včetně zpěváka Andyho Kainy, čas na ten pravý comeback ještě nedozrál. Když Messiah v roce 2017 oznámili další reunion, nepřikládal tomu nikdo moc velkou váhu. Vše ale začalo být legitimní ve chvíli, kdy kapela ohlásila comebackovou desku. Navíc v sestavě, která natočila „Choirs Of Horror“ a „Rotten Perish“. A to už se počítá…
S vydáním novinky „Fracmont“ se otálelo dlouho. Možná kapela album pilovala, možná si přece jen nebyla jistá tím, jestli je pro desku podobného ražení ta pravá doba, ale nakonec je dílo venku. A Messiah mohou být spokojeni. Podařilo se jim totiž najít průsečík mezi svým klasickým výrazem a tím, jak by klasická deathmetalová deska měla znít v roce 2020. Soudě podle prvních ohlasů z řad fanoušků, tentokrát kapela nespláče nad výdělkem. „Fracmont“ je totiž stylově pevně ukotvená, na druhou stranu ale i řádně barvitá deska, jež se sice drží hnilobných deathmetalových mantinelů, ale vpouští do nich i vlivy klasického heavy metalu (včetně průzračných kytarových sól) a dokonce i progresivního metalu. Hraje rovněž na představivost, když si pohrává s nejrůznějšími zvuky. Intro „Sacrosanctus Primitivus“ sice oplétají pavučiny akustických kytar, z jejich pozadí se noří válečnický chorál, který mohutní, ovšem očekávaný výbuch tentokrát nepřijde. Titulní desetiminutový monument rázně ukáže, že kapela je zpět a progresivnější než dřív a po něm následuje „Morte al dente“ kterou uvede dětské žvatlání, do něhož Broggi konečně nastoupí se svými riffy. Nejprve opatrně, až máte trochu strach, jestli se z kapely nevytratla energie, ale posléze dvoukopáková salva už rozjede obrátky a Messiah se začínají rozehřívat.
Ten pravý deathmetalový vichr přichází s „Urbi et orbi“, papežským požehnáním, které zní ale v podání Messiah spíše jako ďábelské chechtání. Kapela střídá tempa od klasického valivě deathmetalového po pekelně rychlé a koketuje s klasickým thrashem. Když pak Kaina začne deklamovat v latině a Broggi nasadí virtuózní sóla na monotónním rytmickém základu, je ze skladby rázem zásadní okamžik letošní deathmetalové nadílky. Messiah už pak nepovolí. „Singularity“ je dvou a půl minutová smršť, která posluchače připraví na vrchol alba. Tím je „Children Of Faith“, startující uvolněnou minutovou vyhrávkou, pramenem čisté vody tryskající z Broggiho kytary, z níž sice přechod pod deathmetalový kotel může působit trochu nepatřičně, ale za pár poslechů už budete i tento okamžik brát jako samozřejmost. Navíc když kapela umně přeskakuje od klasického death metalu k melodickým vyhrávkám a opět střídá tempa, jako by se nechumelilo.
Přestože „Children Of Faith“ lze brát jako jasný (první) vrchol desky, neznamená to, že by zbytek skladeb nějak strádal nebo dokonce zmíral na úbytě. „Dein Wille Geschehe“ a „Miracle Far Beyond Desaster“ mohou oproti předchozí skladbě působit trochu nevýrazně, ale i z nich je cítit poctivost a zápal pro deathmetalové řemeslo. „My Flesh – Your Soul“ se z počátku plíží jako jedovatý had křovím, ale ve chvíli, kdy kapela nasadí v refrénu ostré tempo, změní se výraz skladby v drtivý útok. Druhý vrchol po „Children Of Faith“ přijde na samý závěr desky. Libozvučný zpěv křesťanské zdravice „Ǎve Maria“ totiž nemilosrdně přetne blasfemická kytarová bouře, Messiah nasazují „Throne Of Diabolic Heretics“, jednu z nejzuřivějších položek nahrávky, upalující v divokém tempu, lemovanou ostrými riffy a vracející se k pravé podstatě nejklasičtějšího death metalu. Výrazný okamžik přijde v pomalejší části, v níž Kainův zpěv kopíruje melodická linka kytarového sóla, která pak neodvratně míří opět k popěvku „Áve Maria“…
Messiah to s touto deskou vyhráli. Dokázali se vrátit na scénu s plnou parádou a jasně práskli do stolu. Stále mají co říct a přišli až s nečekaně svěžím materiálem, kde se mísí jejich deathmetalové srdce, poctivý přístup k práci a schopnost přenést svou muziku přes práh nové doby. Po loňském comebacku Possessed, zase jeden návrat, který má v deathmetalovém ranku smysl.
|
