Pokud si osobu Coreyho Taylora spojujete jen s postavou frontmana Slipknot, tak na jeho sólovou dráhu radši zapomeňte. Pokud jste si však zvykli na to, že je to hudebník mnoha tváří a stylů, asi vás jeho sólová prvotina „CMFT“ nepřekvapí. Že je Taylorovi škatulka Slipknot příliš těsná, o tom přesvědčil už dávno. Hned po prvotním úspěchu Slipknot se vrátil ke své staré kapele, hardrockovým Stone Sour, kde ukázal, že je také trochu někdo jiný, než jen pitoreskní postavička z party namaskovaných strašáků. Po životních držkopádech - bojoval s těžkým alkoholismem, dokonce uvažoval o sebevraždě a přišel i o blízkého přítele Paula Graye, basistu Slipknot, jemuž se drogová závislost stala osudovou - skoro svou megaúspěšnou partu odstavil. Věnoval se hlavně Stone Sour a přiznával, že vlastně už kdysi dávno poslouchal Mötley Crüe, Van Halen nebo Skid Row.
Ruku v ruce s tím se měnila i hudba Slipknot, která se (hlavně na albu „.5: The Grey Chapter“) stávala více rockovou a velký důraz byl kladen na prezentaci Stone Sour. Jenže tahle kapela se letos rozešla s tím, že její odpočinek může být definitivní a Slipknot se na „We Are Not Your Kind“ vrátili k původnějšímu zuřivému soundu. Proto „CMFT“ působí jako Taylorův ventil ve chvíli, kdy Stone Sour jsou na odpočinku a Slipknot plní přání fanoušků, kterým se cesta směrem k hardrockovějšímu znění zrovna moc nepozdávala. Taylor dokáže bouřit ve Slipknot a na pódiu z rukávu sypat věci jako „Duality“ nebo „Spit It Out“, ale potřebuje k tomu i další hudební rozměr. Ten mu má poskytnout právě tato sólovka. Na ní jako kdyby se vracel ke svým kořenům z pubertálních let, kdy pro něho byl bůh David Lee Roth či Rob Halford a své první vokální krůčky dělal za podkresu Vince Neila nebo Bruce Dickinsona.
Corey album definoval jasně. Bude to zábavná hardrocková deska, řekl kdysi v jednom z rozhovorů a měl skutečně pravdu. Zapomeňte na metalovou nabroušenost Slipknot, ale zapomeňte i na alternativněji orientovanou stránku Stone Sour. Corey Taylor pro rok 2020 je silný rockový frontman, který by své skladby klidně mohl na konci osmdesátých let prohnat éterem na MTV ve společnosti všech možných hardockových či hairmetalových hvězd a nikdo by se nad tím ani nepozastavil. „CMFT“ je totiž staromilská deska, na níž se jeden ze symbolů hudební revoluce přelomu tisíciletí vyznává ze své lásky k tradičním rock/metalovým partám osmdesátých let, ke kterým se výrazem přibližuje tak blízko, jak to jen jde.
Základem alba je přímočará rocková skladba, leckdy vedená až v potrhlém duchu (úvodní „HWY 666“ nebo „Meine Lux“), ve stylu raných Van Halen a na předsudky, jak by měla znít deska zpěváka Slipknot, se zvysoka kašle. K tomu se možná přibližují nejtvrdší věci „Culture Head“ (zde je slyšet i odkaz grunge) a singlová „CMFT Must Be Stopped“ s hostujícími rappery N9ne a Kid Bookie, lehce připomínající dávnou fůzi Anthrax a Public Enemy, jež však z konceptu alba poněkud vypadává a se závěrečnou hardcore punkovou „European Tour Bus Bathroom Song“ působí spíše jako dovětek za odlišně znějícím dílem. Pokud budeme pátrat po nejsilnějších (v tomto případě i nejhitovějších) věcech, jistě se dostaneme k druhé singlovce „Black Eyes Blue“, svěží kompozici, čerpající ponejvíce z americké rockové scény osmdesátých let, uvolněné, poloakustické „Kansas“, ale také k riffovějším kouskům „Samantha`s Gone“ a „Everybody Dies On My Birthday“, kterou pro Taylora napsal jeho někdejší spoluhráč ze Stone Sour a dnešní kytarista hardrockových střelců Black Star Riders Christian Martucci.
„CMFT“ je určena pro jinou sortu posluchačů než jsou příznivci Slipknot. Je spíše pro konzervativnější hardrockovou obec, která dokáže přijmout fakt, že umělec z jiného hudebního ranku natočil slušné stylové album, které má mírné přesahy do blues a alternativního rocku. Ovšem ten základ je daný. Taylor se s ním přiblížil poetice osmdesátých let možná víc, než sám doufal. Důležité však je, že i v tomto zní přesvědčivě.
|
