Na to, jak byla divoká a nepřehledná situace u Unruly Child v jejich počáteční fázi, je kapela v současné době hodně čitelná. Je to už deset let, co tahle parta funguje v nezměněném složení, což je věc tařka nevídaná, protože její klasické období kolem debutové desky trvalo pouze jeden rok. Tenkrát byla jiná doba a zpěvák Mark Free prožíval těžké životní rozhodnutí, když v listopadu 1993 podstoupil změnu pohlaví a stala se z něj Marcie Free. Unruly Child celá situace rozložila a kapela se zařadila k jednoalbovým projektům, které skončily v propadlišti času. Ovšem autorská dvojice Bruce Gowdy/Guy Allison je houževnatá a nakonec k sobě našla nového zpěváka, jímž se stal Kelly Hansen, bývalý frontman hairmetalových Hurricane a dnes už zpěvák legendárních Foreigner. Jejich společná deska „Waiting For The Sun“ se stala pro Unruly Child živou vodou a přestože se kapela v následujících letech opět rozpadla, měla při svém comebacku už lepší výchozí pozici.
Comeback, který svedl k sobě všechny původní členy, tedy kromě Marcie Free, Gowdyho a Allisona také basistu Larryho Antonina a bubeníka Jaye Schellena, už trvá léta. Kapele se tak povedlo znovu etablovat na scéně. Ta je sice dnes nepoměrně menší, ovšem stále je na ní pro Unruly Child místo. I když už se jim nikdy nepovede stát se legendou AOR takové velikosti jako Foreigner, Journey či Survivor, působí pětice z Los Angeles jako ostrůvek jistoty. A to i přesto, že se její comeback rozjížděl trochu obtížněji, než si kapela představovala a první album po vzájemném shledání „Worlds Collide“ bylo možná nejslabší deskou jejich existence vůbec. Jenže jak léta postupovala, kvalita alb šla nahoru a poslední dvě desky „Can`t Go Home“ a minulá „Big Blue World“ už mohly směle hledět do očí skoro třicet let starému debutu.
Za poslední léta jsou Gowdy s Allisonem (jako dva výhraní autoři skladeb) opět při chuti a znát je to i z novinky „Our Glass House“. Ta spíš než na minulou „Big Blue World“ navazuj na bezmála čtyři roky starou „Can`t Go Home“. Unruly Child opět trochu přiostřili svou hudbu a vyhnuli se většímu množství jemnějších pasáží. Pádným důkazem je natlakovaný úvod, který obstarává barvitá „Poison Ivy“ a svižná „Say What You Want“. Z druhé jmenované navíc tryská tolik mladické energie, že zapomenete i na fakt, že muzikanti už oslavili šedesátku. Podobně koncipované jsou i některé hardrockovější kousky, a proto v „Underwater“ a „The Wooden Monster“ kapela znovu vystrkuje své tvrdší růžky a není zde ani památky po popových tendencích z minulé desky.
Unruly Child se také podařilo zbavit sladkobolného (tedy jen zčásti) oparu, který býval nešvarem řady jejich nahrávek a i když nasadí klidnější skladby více orientované na AOR a dávný rádiový rock, nezní zbytečně přeslazeně, o čemž svědčí zejména titulní „Our Glass House“, uvedená křištálovými tóny souhry kytary a kláves a zářivá dvojice „Catch Up To Yesterday“ a „Freedom Is A Fight“. Právě druhá jmenovaná věc nabízí prostor pro vokální kreace Marcie Free, která má stále velmi silný hlas, podobný Lou Grammovi z Foreigner, na němž se nepodepsala dávná změna pohlaví a ani věk. Free je tak ozdobou celé kolekce a přesvědčivý důkaz pro toto tvrzení si Unruly Child nechali i na závěr alba, kam umístili nové verze dvou starých skladeb „To Be Your Everything“ a „Let`s Talk About Love“. Obě už měly své místo na debutové desce a hlavně v první jmenované tehdy Free (ještě jako muž) udivoval svým silným a naléhavým hlasem. Po třiceti letech tomu není jinak. Za to si jistě zaslouží úctu…
„Our Glass House“ je nejlepší postcomebacková deska Unruly Child. Jestliže se na tuto pětici před deseti lety hledělo spíše s despektem jako na trochu unavené dinosaury, kteří chtějí oživovat dávno zapomenutých patnáct minut slávy, je dnes situace úplně jiná. O tom, že tahle kapela má stále co říct, přesvědčovala postupem desetiletí stále silněji a teď předkládá nejsilnější argument na to, že se s nimi stále ještě dá počítat. Ba co víc, v současné zápavě bezduchých AOR projektů ukazuje, kde je rozdíl mezi rychlokvaškami a starými umělci.
|
