Úspěch „4“ byl fenomenální a zastínil všechna předchozí alba. Vydavatelská firma Atlantic se samozřejmě rozhodla kout železo, dokud bylo žhavé a rychle na trh vypustila kompilační album „Records“ které mělo jediný účel - nové fanoušky přitáhnout ke starší tvorbě kapely a tím zvýšit prodejnost i prvních tří desek. To se také stalo a „Double Vision“ se paradoxně do dnešních dnů v Americe prodalo více než „4“. Ovšem kdyby ta neexistovala, nemělo by „Double Vision“ takový úspěch. „4“ z Foreigner udělala mnohem větší kapelu, než jakou byla dosud. I následné koncerty s obřími maketami jukeboxů dodnes platí za nejlepší, jaké kdy Foriegner odehráli. Spolu se stylově spřízněnými Journey nebylo tenkrát na americké scéně větší kapely. Věci se ale začaly kazit rychleji, než se čekalo.
Nástupce „4“ byl vyžadován velmi rychle a na kapelu byl činěn obrovský tlak. To nebylo zrovna kreativní prostředí, ve kterém by se mohlo dobře tvořit. Navíc se začal objevovat problémy mezi kytaristou Mickem Jonesem a zbytkem kapely, což zejména zpěvák Lou Gramm nesl nelibě. „Mick si najednou myslel, že má patent na naše hity a snažil se, aby se všechno podřizovalo jemu. Bylo docela těžké s ním na této desce pracovat,“ vzpomínal Gramm na problematickou výrobu alba „Agent Provocateur“. To kapela začala připravovat už koncem jara 1983, tedy v době, kdy ukončila zdánlivě nekončící šňůru koncertů propagujících „4“. Problémy se objevily už na samém začátku. Kapela si k produkci vybrala Trevora Horna, epizodního zpěváka progrockové legendy Yes. Horn však rozhodně nebyl tím pravým. S kapelou pracoval do Vánoc 1983, pak s ním byla spolupráce rozvázána. Podle tehdejšího vyjádření Micka Jonese Horn nevěnoval nahrávce Foreigner přílišnou pozornost a svůj zájem soustředil zejména na britskou popovou kapelu Frankie Goes To Hollywood, u níž se stal zásadním tvůrcem tehdejších hitů „Relax“ a „The Power Of Love“.
Horn byl bez milosti odejit, přesto se část jeho práce na „Agent Provocatuer“ přece jen dostala. Další měsíc na začátku roku 1984 kapela strávila hledáním nového producenta. Volba padla na Alexe Sadkina, který měl na kontě úspěchy s popovými umělci Grace Jones a Duran Duran. Jenže ani tato spolupráce nebyla nejjednodušší. Mick Jones trval na absolutním dohledu nad pracemi na albu, sám se pasoval do role spoluproducenta. Ovšem kooperace Sadkin – Jones skřípala od samého začátku. „Nemohl jsem uvěřit tomu, co se děje,“ řekl krátce před svou smrtí při dopravní nehodě v roce 1987 Sadkin, „protože jsme byli domluveni na natáčení a nikdo nepřišel. Mick, který se pasoval do role vůdce kapely, se prostě neukázal. Čekalo se na něj hodiny a hodiny. Ty skladby vůbec nebyly připravené. Když se pak míchala hudba, tak se ještě dopisovaly texty. Všechno se měnilo až do posledních minut a dokončovalo se ve studiu. To je špatný přístup. Nelze psát skladby ve studiu, kde jsi pod permanentním tlakem.“ Toto Sadkinovo vyjádření by vysvětlovalo, proč „Agent Provocateur“ nezní tak přesvědčivě jako „4“.
Bylo by sice nespravedlivé „Agent Provocateur“ odsoudit jako desku jednoho hitu, ovšem nachází se na něm ultimátní Jonesova balada „I Want To Know What Love Is“, zastiňující vlivem a komerčním úspěchem i nejslavnější singly ze „4“. Tato skladba, gradovaná gospelovými vokály, je dodnes jedním z největších hitů a pravděpodobně není na světě nikdo, kdo by ji alespoň jednou nezaslechl. Ovšem těch, kteří vědí, že ji hrají právě Foreigner, je už o mnoho méně… „I Want To Know What Love Is“ takřka dokonale představuje přerod Foreigner, který započal na „4“ a byl dokonán na „Agent Provocateur“. Z kdysi hardrockové formace, koketující místy až s progrockem, se stala víceméně popová záležitost, cílící hlavně na komerční rádia. Kapela to dělala chytře, aby neurazila staré fanoušky, ale přece jen ostří u těch tvrdších skladeb na tomto albu už bylo otupeno zejména řadou hostujících muzikantů, hrajících na syntezátory. Kvůli tomu a kvůli poplatnosti době, která si to žádala, „Agent Provocateur“ do dnešních dnů až nevídaně zestárlo.
Módní duch první poloviny osmdesátých let (a snad i závan kapel jako Frankie Goes To Hollywood) je znát hned v úvodu, v němž kytarový riff skladby „Tooth And Nail“ doslova rozorají násilné vstupy syntezátorů, ubírající jinak dobré věci na síle. Typickým hitem Foreigner se stala „That Was Yesterday“, odkazující na hitový pel „Čtyřky“. Podobně výtečnými kousky jsou „A Love In Vain“, baladičtější „Down On Love“ a svižnější dvojice „Two Different Worlds“ a „Growing Up The Hard Way“, kde je jasně znát, že kapela v sobě dokázala najít chuť z předchozích let. K nim však přidružila až nepochopitelně slabé položky „Reaction To Action“, „Stranger In My Own House“ a závěrečnou „She`s Too Tough“, rozmělňující sílu vydařených věcí. Už jen kvůli nim není možné stavět „Agent Provocateur“ na úroveň „4“, ale ani prvních dvou alb, jimž se Foriegner na tomto díle tolik vzdálili. Jejich pozice se stávala schizofrennější a propast mezi oběma lídry, Jonesem a Grammem, se začínala zvětšovat. Jones se snažil kapelu táhnout komerčním směrem a nebál se využívat tehdy módních technologií (syntezátorů), přičemž Gramm chtěl z Foreigner mít stále hardrockovou partu. S touto vizí ale pomalu začínal prohrávat a tak pokukoval po sólové dráze…
„Foreigner se musí rozhodnout, jestli chtějí být silní jako Led Zeppelin nebo budou tvrdší tváří Chicago,“ psalo se v dobovém tisku po vydání „Agent Provocateur“. Kapela zatím podobným úsudkům nepřikládala velkou váhu, protože singl „I Want To Know What Love Is“ rozboural žebříčky hitparád po celém světě a celé album táhl znovu k několikanásobné platině. Ovšem kredit kapely v očích rockových fanoušků začínal upadat. Ti radikálnější dokonce mluvili o zradě vlastních kořenů a komerční poplatnosti. V podstatě měli pravdu, ale tak špatné to s Foreigner přece jen nebylo…
|
