Grunge je dnes už dávno historický pojem. Od chvíle, kdy vyšlo slovutné „Nevermind“ od Nirvany a z grunge stal celosvětový fenomén, uplynulo už třicet let. Ëra flanelových košil a načesaných vlasů už pominula. Co z ní zbylo? Nirvana a Soundgarden patří minulosti, Alice In Chains a Stone Temple Pilots museli po smrti frontmanů změnit svůj nejvýraznější prvek a Pearl Jam už dávno nejsou tím, čím bývali v dobách „Ten“ nebo „Vs“. Jsou tu ještě kapely druhého sledu, které se vezly na úspěchu Nirvany a ve své době slavily až nebývalé úspěchy. Mezi ty nejvýraznější patří seattleští Candlebox. Ti udělali díru do světa debutovým albem z roku 1993, kdy byl po grungi a alternativním rocku obrovský hlad. Jejich úspěch byl tehdy zasloužený, přestože jim pravověrní grungeři vyčítali, že jejich hudba nemá s pravou undergroundovou podstatou mnoho společného. Candlebox nebyli věčně sjetí, netrpěli sebevražednými depresemi a hudba u nich byla na prvním místě. Možná proto, že publicita kolem nich nebyla tak zuřivá jako kolem jiných hvězd tohoto stylu, brzy euforie vyvolaná debutem opadla.
Při podrobném zkoumání jejich diskografie zjistíme, že bezejmenný debut a dvojka „Lucy“ byly těmi nejlepšími alby, s nimiž seattleská parta (navíc posílena o původního bubeníka Pearl Jam) dosud přišla. Řada dalších let byla poznamenána jak několikaletým rozpadem, tak řadou personálních změn a dnes v kapele působí už jen jeden původní člen, frontman Kevin Martin. Ten prokázal během kariéry Candlebox takovou houževnatost, že o budoucnost kapely nepanují žádné obavy. Nedá se počítat s tím, že s novinkou „Wolves“ se Candlebox vrátí do svých starých pozic z devadesátých let, ale vše vypadá mnohem pozitivněji než před deseti, patnácti roky. Zdá se, že s „Wolves“ se Candlebox alespoň částečně daří návrat ke staré formě. Sice už zní jinak, dalo by se říct méně grungeově, ale přece jen je znát, že Múzy jim ukazují svou přívětivější tvář. Mohlo to tak být už před pěti lety, kdy vyšla deska „Disappearing In Airports“, ovšem Martin a spol. přece jen moc sklouzli k nasládlému post-grunge, což jim značně obrousilo dávné hrany.
K „Wolves“ Candlebox přistoupili trochu jinak. Ne, že by se úplně zbavili post-grungeového balastu, ten už je asi bude provázet vždy, ale dali přednost spíše dravějším věcem. Fanoušky navnadil pilotní singl „All Down Hill From Here Now“, jenž v sobě dokázal koncentrovat stlačenou energii a alespoň pocitově znamenal návrat do starých časů. To by samo o sobě mnoho neznamenalo, protože deska mohla dopadnout úplně jinak. Ale naštěstí se tak neděje a „All Down Hill From Here Now“ nakonec není ani nejlepší věcí z celého alba. Je však takřka ideálním otvírákem, který připravuje živnou půdu pro pestrou paletu nálad. V následujících skladbách Candlebox zavzpomínají na staré časy a dokáží zahrát skutečně od podlahy řízné „Let Me Down Easy“, „Sunshine“, či zdravě nervní „Nothing Left To Lose“, ale i věci hitovější. Ovšem tak, že člověka nenapadne paralela s kanadskými Nickelback jako v případě minulého alba. To pro Candlebox žádná poklona nebyla…
Zmiňované hitovější skladby jsou v tomto případě mnohem rockovější a energičtější, než tomu bylo minule. Mají v sobě pořád příchuť alternativního rocku (či ovlivnění Foo Fighters), ale některé z nich jsou opravdu šikovně napsané a mají dar toho, že si je posluchač zapamatuje i po skončení alba. Nejvýrazněji se jeví „Lost Angeline“, kde Kevin Martin předvádí skutečně excelentní výkon (zde by vás už ani nenapadlo někdejší srovnávání s Eddiem Vedderem), v refrénu se dere do obrovských výšin, kde jeho zastřený hlas doslova exceluje. Výborná je trochu zasněná „My Weakness“, ve které se dokonce dá mluvit o aspektu stadionového rocku, tedy prvku, který by se dříve u grungeových kapel hledal marně. Zle nezní ani balada „Riptide“, které však chybí jen krůček k tomu, aby Candlebox sjeli k uslzenému pop rocku. Naštěstí se to podaří kapele udržet v přijatelných mezích. Nejvyšší eso si kapela ponechala na závěr desky, kde je skladba „Criminal“, jakoby rekapitulující všechno, o čem tahle kapela byla. Najdete v ní patřičnou dávku melancholie či nostalgie, kytary rozehrávají podmanivé tóny a Martin se znovu pouští do vokálních eskapád, aby se následně tvrdě hráblo do strun a po vyklidněnější sloce vybuchl řádně energický refrén. Přesně v této poloze chtějí fanoušci Candlebox slyšet…
Jasné je jedno. Candlebox se po pěti letech vracejí ve velmi dobré kondici. Dokonce by se dalo mluvit i o tom, že „Wolves“ bude patřit třetí pozice v jejich diskografii, je jí možné chápat jako nejlepší práci kapely od dob debutu a „Lucy“. To ještě může být ovlivněné mírnou nostalgií či sentimentem po starých časech. Budoucí měsíce ukážou, jestli budou novinkou překonána i stará alba.
|
