Britská Vega si až moc zahrávala s trpělivostí svých fanoušků, přesto v podstatě neudělala nic, čím by si nějakou nevraživost mohla vysloužit. Jen natočila pár slabších desek, čímž u řady příznivců sabotovala úsilí z počátku kariéry, kdy v roce 2010 předložila výtečný debut „Kiss Of Life“ a o tři roky později neméně podařené album „What The Hell!“. Pak to s kapelou začalo jít z kopce, když „Stereo Messiah“ očekávání nesplnilo a počin „Only Human“ z roku 2018 se zdál být slabý jako třikrát vyluhovaný čaj. S minulou „Grit Your Teeth“ se úpadek zastavil a i když album nepředstavovalo maximum toho, čeho by byla Vega schopná, ukázalo kapelu asi v nejlepším světle od „What The Hell!“. Proto nebylo třeba vyhlížet novinku „Anarchy And Unity“ s despektem.
Vega má oproti řadě roztodivných projektů současné AOR scény výhodu. Je to kapela, která drží pohromadě a nelepí ji dohromady najatý producent s patentem na rozum. Vega moc dobře ví, jak má znít a nepotřebuje k tomu hitmakery typu Alessandra Del Vecchia s jeho laciným a zaměnitelným stylem. Kapela rezignovala na vývoj a pohodlně si lebedí ve svém vyhřátém pelechu na rozmezí AOR a komerčního hair metalu. Je ukotvena tam, kde ji příznivci chtějí mít a u každého z alb, které vydala, jde vlastně jen o to, s jak silnou kolekcí skladeb se jí povede přijít. Jejich kvalita byla v minulosti kolísavá, ovšem na „Anarchy And Unity“ Vega nabrala druhý dech, v čemž jí dopomáhá nová sestava, v níž uvolněný post kytaristy a bubeníka doplnili kytarista Billy Taylor a bubeník Pete Newdeck, člen stylově spřízněných Midnite City.
„Anarchy And Unity“ není převratným dílem, ale je albem rozhodně energickým a dobře se poslouchá, pokud jste fanoušky žánru, který svůj svatý grál našel už v osmdesátých letech. Vega na novince sází spíše na svižnější věci a přestože pilotní singl „Sooner Or Later“ příliš na poslech alba nenavnadil, naštěstí je zde dost jiných věcí, které přesvědčí o tom, že „Anarchy And Unity“ propadák není. Docela zaujme otvírák „Beautiful Life“, jenž nastaví tvář desky výrazným refrénem, v němž překvapí zpěvák Nick Workman, kritizovaný za to, že na minulých albech jel na půl plynu. Zde se to neděje a vokalista podává velice slušný výkon, ač jeho hlas nikdy nebude vrcholem rockového charisma. Ovšem pro potřeby Vegy je bohatě dostačující.
Silné refrény jsou devizou této desky. Nesnaží se působit podbízivě, nesklouznou k laciné líbivosti a u balad ani k unylosti. Ty nejvýraznější se podařilo napsat pro skladby „End Of The Fade“, „Ain`t Who I Am“, „Bring The Riot“ a „Had Enough“, čímž se řadí k tomu nejpodařenějšímu, co deska nabízí. Zejména „Ain`t Who I Am“ díky pestrosti, v níž takřka baladickou sloku vystřídá stadionově chytlavý refrén, má velký potenciál stát se stálicí v koncertním repertoáru kapely. Ne všechny položky se vyvedly na výbornou. Nejslabší místa se dají najít pod názvy „Welcome To Whatever“, „Live For Me“ a „2Die4“, v nichž jako kdyby se projevovaly dozvuky hubenějších let. Ale v případě toho alba to lze kapele odpustit, misky vah mezi dobrými a méně dobrými skladbami se rozhodně kloní na pozitivnější stranu.
Vega dala tuto desku fanouškům jako poděkování, že při ní stáli i v době, kdy nebylo vůbec jasné, zda studnice nápadů kapely už dočista nevyschla. Vega zažívá lepší časy. Kvalitativně se sice zcela nevrací do svých nejlepších časů, tedy na začátek kariéry, ale dokáže přesvědčit o tom, že naděje kdysi do kapely vložené nebyly plané.
|
