Oč jsou At The Gates melodičtější a vznosnější, o to více jdou The Lurking Fear do špíny a undergroundu. Takto jednoduše by se dal charakterizovat rozdíl mezi kapelami, v jejichž čele stojí zpěvák Tomas Lindberg, který psal nesmazatelné dějiny melodičtější odnože švédského death metalu, ale podílel se také na utváření britského grindcorového undegroundu v řadách šílenců Lock Up. Jsou to dvě odlišné tváře extrémního metalu, ovšem Lindberg dokáže obě velmi slušně spojit. Důkazem toho jsou The Lurking Fear, kteří tvoří takřka dokonalý průsečík mezi At The Gates a Lock Up, přičemž si zachovávají vlastní tvář. Ta není originální, hodně toho dluží klasickému oldschool death metalu, ale alespoň The Lurking Fear odlišuje od dalších Lindbergových kapel.
Debut „Out Of The Voiceless Grave“ udělal kapele slušné jméno. Deathmetalový uragán s texty inspirovanými hororovou poetikou amerického spisovatele H.P. Lovecrafta si stylové fanoušky našel a to díky hudbě, kterou debut nabízel, ale i díky renomé, které kapele dávalo její složení. To se rekrutuje z ostřílených mazáků deathmetalové scény, Lindberga doplňuje jeho spoluhráč z At The Gates Adrian Erlandsson, kytarová dvojice Jonas Stålhammar (The Crown) a Fredirk Wallenberg (Skitsystem) a basista Andrease Axelssona (Disfear, Edge Of Sanity), což jsou muzikanti jako řemen, navíc s letitým zkušenostmi, které jsou vždy k nezaplacení. O podobných sestavách (ač ukotvených v jednom velmi sevřeném stylu) se tvrdívá, že nemohou natočit špatnou desku. Je tomu tak i v případě The Lurking Fear, jejich tvorba splňuje skutečně přísnější kritéria. Na druhou stranu také v drtivé většině případů nedokáží podobně složené superskupiny překvapit. A to je také případ The Lurking Fear…
I proto je znění „Death, Madness, Horror, Decay“ očekávatelné. Deska dopadla přesně tak, jak dopadnout měla. Je hřmotná, zvukově monstrózní (až z ní místy bolí uši, což je u death metalu v pořádku), dravá a dokonce i pestrá. Posluchači může vyrazit dech hned úvodní trojice skladeb. Hororové intro v otvíráku „Abyssal Smile“, přejde v dalších minutách do rychlopalného grindcorového tempa v „Death Reborn“ a „Cosmic Macabre“, ale to je naštěstí jen jedna z tváří kapely. Ta nejméně zajímavá. The Lurking Fear se k ní vrátí i v několika dalších skladbách (ve slušných „Ageless Evil“ a „One In Flesh“, či v trochu horší „In A Thousand Horrors Crowned“), ale v jiných stáčí kormidlo jinam, do epičtějších a dramatičtějších vod, což je největší deviza díla.
Vše začíná ve „Funeral Abyss“, v níž kapela nabírá pomalé doommetalové tempo, nepropustnou houšť riffů prosvětlují tóny čisté kytary a kapela rázem získává na rozmanitosti. Atmosféra inspirovaná ranými Black Sabbath se rázem dá krájet a posluchače přitahuje stále a stále více k sobě. Podobně koncipovaná je titulní „Death, Madness, Horror, Decay“, kde Lindbergův hlas nabírá blackmetalové manýry, umocňované znovu mrazivou atmosférou severských hvozdů. Tomuto nasazuje korunu závěrečná „Leech Of The Aeons“, uvozená předpotopním zvukem kláves, které střídají ponuré kytarové riffy, opět prodírající se zapáchající sludgemetalovou bažinou, které postupně dostávají skladbu do středního tempa. To The Lurking Fear sluší. Ještě působivější je druhá polovina skladby, ve které se kytaristé pustí do nenápadných vyhrávek, až hypnoticky se opakujících a mizících do ztracena. Je to výborná tečka za deskou, která má své mouchy (ve zbytečně grindových skladbách), ale i své nezpochybnitelné vrcholy.
The Lurking Fear nejsou tak skvělí jako At The Gates, ale své opodstatnění mají. Stejně jako z debutu, tak i z novinky je cítit potenciál, že by kapela mohla růst. Zde je zužitkováván o trochu více než na debutu, ale ještě ho dost zbylo na příští album. Pro The Lurking Fear je cesta k větší dramatičností a epičností rozhodně ta pravá.
|