I když se Anthrax museli po vydání svého průlomového alba „Spreading The Disease“ poprat s nepřízní osudu, kdy jim padaly klacky pod nohy, nevzdali to a i přes smůlovaté turné se jim začalo dostávat stále více pozornosti. Začátkem druhé poloviny osmdesátých let, se začalo mluvit o „Velké čtyřce“ thrash metalu, kam logicky zapadla Metallica po monolitu „Master Of Puppets“ a Slayer po ďábelsky rychlém počinu „Reign In Blood“. O slovo se hlásil také drzý bastard vyděděnce z Metallicy Davea Mustainea Megadeth a také Anthrax. Ti se stali se „Speading The Disease“ nejvýraznější mladou metalovou kapelou východního pobřeží Ameriky (ač jim na paty parádním debutem „Feel The Fire“ šlapali Overkill) a newyorská scéna je stavěla na roveň kalifornských ranařů. „Spreading The Disease“ i přes svoji nesporně vysokou kvalitu zůstala krůček za „Master Of Puppets“ i „Reign In Blood“, a bylo jasné, že pokud Anthrax chtějí udržet krok, musí nejen natočit výbornou desku, ale také se vybičovat k výkonu, který zastíní „Spreading The Disease“…
New York byl kromě metalových kapel rovněž semeništěm ostrého hard coru a crossoveru, což i Scott Ian a Charlie Benante podnítili debutovým albem jejich (tehdy) jednorázového projektu S.O.D. a v pekelně rozpáleném kotli tamní scény se vařil thrash metal, punk, drsný klubový hard core a nově nastupující hudba černošských vyvrhelů, rap. Stále více se tomuto mixu dostávalo pozornosti a to nemohlo uniknout ostřížímu zraku hlavním tvůrcům repertoáru Scotta Iana a Charlieho Benantea, kteří zde začali spatřovat budoucnost zvuku Anthrax. Ozvěny Nové vlny britského heavy metalu rychle mizely, stejně jako kapely tohoto stylu, z nichž přežily jen ty nejsilnější, a metalová hudba se začala stávat stále tvrdší a útočnější. Už se neopěvoval metalový styl života, nebyly v kurzu literární nebo fantasy texty, protože metal se začal zaměřovat hlavně na ostrou sociální kritiku, společenské nešvary a nekalé politické praktiky. Tomu mládež rozuměla, tohle chtěla slyšet. Celá scéna začala opět získávat rebelskou tvář, stejně jako v dobách původního rock n`rollu.
Změna postihla i Anthrax, kteří se stali jedněmi z mluvčích newyorského undergroundu. Jejich třetí deska „Among The Living“ se dá považovat za vyvrcholení cesty za hledáním vlastní tváře. Od poněkud úsměvného debutu „Fistful Of Metal“, přes precizní heavy/thrashové dílo „Spreading The Disease“, až k „Among The Living“, na němž z kapely vznikla svébytná hydra, odlišující se zvukem i výrazem od zbytku scény. Jestliže se to nepodařilo „Spreading The Disease“, tak „Among The Living“ lze klást na úroveň nejlepších desek Metallicy, Slayer či Megadeth. Tady se zrodili Anthrax, kteří si zasloužili legendární statut. Vše do sebe zapadlo bez nejmenšího zádrhele a vyprofilovala se specifická tvář, která byla o něco méně melodičtější než na předchozím albu, ale daleko údernější a razantnější. Přizpůsobil se i Joey Belladonna, zastánce klenutých, zpěvných melodií a tradičnějších postupů, nasedl na tuto vlnu, na níž se heavy metal a thrash potkávali s hardcorovou neurvalostí. Výsledkem byla úchvatná deska, jedna z největších metalových klasik, ukazující směr kovovému stylu do budoucna.
Scott Ian své riffy zhustil do ještě neprodyšnější podoby, jako kdyby jednotlivé tóny sázel do tuhnoucího betonu, na němž vyrůstalo zpěvné, melodické pojivo skladeb, prezentované Beladonnovým vzteklým zpěvem a kytarovými sóly Dana Spitze. Zpěvák místo dřívějších vzletných melodií cedí slova na leckterých místech skrze zuby a úsečně deklamuje, čímž podporuje stále tvrdší výraz kapely. Důležité bylo zapojení sborových zpěvů, které si braly velkou inspiraci z hardrocorové urputnosti a proto místo zpívaných pasáží se ozývá hromové skandování, tolik příznačné pro newyorskou klubovou scénu. I když Belladonna po svém odchodu na začátku devadesátých let přiznal, že deska „Among The Living“ jej začala oddělovat od kapely a že nebyl spokojen s novým směrem, na výsledku to není vůbec znát. Je vrchovatě přesvědčivý od titulní skladby v úvodu desky až po závěrečnou „Immitation Of Life“. To, co se děje mezi tím, už dávno patří k legendární historii.
„Among The Living“ je nesmírně natlakovaná deska, z níž vyčnívají dva největší hity „I Am The Law“ a „Indians“ díky tomu, že si je oblíbila MTV a zařazovala je pravidelně do specializovaných pořadů, jinak se jedná o velice vyrovnanou kolekci. Na kvalitu se jede od samého začátku, dramatické tóny uvedou nekompromisní rifforáma „Among The Living“, v němž Belladonna štěká drsný text na podkladě rychle na sebe vrstvených tvrdých riffů. Tohle byl samozvaný mosh metal, jak svůj styl Anthrax začali nazývat, protože vysoce energická hudba vybízela k divokému punkovému pogu v metalovém kotli. Typickým příkladem jsou i „Caught In The Mosh“, „Efilnikufesin (N.F.L.) nebo „A Skeleton In The Closet“, střídající Belladonnův mluvozpěv s melodickými prvky a všudypřítomným skandováním Scotta Iana a Franka Bella. Když se zahraje na melodičtější notu jako v „Indians“ nebo v začátku „A.D.I./Horror Of It All“, zní to jinak než před dvěma lety. Jsou to jiní Anthrax než ti, kteří sázeli skladby „A.I.R.“ či „Madhouse“. Vystoupili z čistě metalové skořápky a jsou novátorští a objevitelští…
O kvalitě a významu „Among The Living“ není třeba diskutovat. Pro samotné Anthrax byla takřka životně důležitá, protože z nich udělala platného člena „Velké čtyřky“ a jednu z legend metalové historie. Byla velmi důležitá i pro scénu samotnou, jelikož ukázala trend, kterým se bude tvrdá hudba ubírat v následujících letech. Představila odvážnou kapelu, pro kterou není problém křížení rozličných, zdánlivě nesourodých stylů. Řady publika se rozšířili o očírované pankáče a drsné potetované hardcoristy. Suverénní americké turné s Metal Church, Testament, D.R.I. či Exodus se přelilo i do Evropy, kde si Anthrax zahráli jak s konkurenční Metallicou, tak s Helloween, ale zlatý hřeb kapela zažila, když ji do svého předprogramu vzali legendární Kiss, největší Ianova modla. Dobové řeči dokonce hovořily o tom, že Paula Stanleyho a Genea Simmonse, právě propagující popmetalové album „Crazy Nights“, Anthrax svou energií doslova sfoukli z pódia. Kapela byla sebejistá a moc dobře věděla, že stojí na dosavadním vrcholu.
|
