Chrlič all-stars projektů pod hlavičkou vydavatelství Frontiers Music, ve své činnosti nepolevuje. V nepřeberném zástupu od skutečně dobrých, přes lehce nadprůměrné, až po ty, které nemají co říct a mlátí jen prázdnou slámu, se objevuje jméno Skills. To spojuje tři zkušené bardy americké hardrockové scény, kytaristu Night Ranger Brada Gillise, virtuózního basistu Billyho Sheehana, člena Mr. Big či The Winery Dogs a bubeníka nedávno reaktivovaných Giant Davida Huffa s mladým brazilským zpěvákem Renanem Zontou. Na papíře to vypadá na silnou sestavu, ovšem jak už to u podobných podniků chodí, nemusí ani našlapaná soupiska znamenat zaručený výsledek. Znepokojujícím faktorem je skutečnost, že producentsky i kompozičně za Skills stojí italský všeuměl a firemní hráč Frontiers Music Alessandro Del Vecchio. Jeho obrovská nadprodukce je kontraproduktivní, neboť alba, pod kterými je Del Vecchio podepsán, jsou v podstatě totožná a pozbývají invenci a charisma.
To je problém i debutu Skills „Different Worlds“. Stylově a zvukově je v podstatě dokonalým dílem, instrumentálně skvěle zahraným a Zontou výborně odzpívaným. Jenže mu chybí osobitost. Tři mazáci jako by byli jen nájemnými hráči, kteří mají za úkol dobře odvést předem nalajnovanou práci a přitáhnout k projektu pozornost. Nejsou slyšitelné odkazy na Night Ranger, Mr. Big ani na Giant, protože všechny kapely mají specifickou tvář, která se do tvorby Skills nepromítá. O to více je znát typický Del Vecchiův styl, beroucí si hrstmi nápady z osmdesátých let, ve kterých se učil od nejlepších, ovšem schopnost napsat stadionový hit, neotřelý a dechberoucí i v dnešní době, mu unikla. To je zásadní problém, protože není slyšet rozdíl mezi Skills a podobně koncipovanými projekty, kde se objevuje Del Vecchiovo jméno. Všechno je až úzkostlivě nalajnované, všechno zní příliš bezpečně, až se dá mluvit o jisté bezzubosti.
Nejvíce se staví na mladém Zontovi (vizuálně by zapadl hlavně do nějaké metalcorové kapely), kterému tři starší borci dělají hvězdnou oporu, která je pouze křovím. Je dobrý zpěvák, ale když se o něm v promo materiálech mluví jako o novém Davidu Coverdaleovi, Sammym Hagarovi a Stevenu Tylerovi, víte, že tohle musí být trochu přehnané. Zonta spíše připomene jihoamerického krajana Ronnieho Romera, který rovněž disponuje silným hlasem, ovšem starým mistrům se také vyrovnat nedokáže. V současnosti vyčnívá, ale v historickém kontextu je jedním z mnoha, místo pocitu skutečného žití rock n`rollu se vším všudy cítíte kořeny v revivalových kapelách a soutěžích typu SuperStar. Tohle nemůže zakrýt ani sebesilnější hlas. Ten Zonta má, ale nedokáže s ním vyvolávat takové emoce a pnutí jako Coverdale, Hagar či Tyler.
A pak jsou tu skladby samotné… Poslechněte si jednu (v podstatě libovolnou) a bude se vám docela líbit. Poslechněte si celou desku a bude vás nudit. Nejsou na ní žádné vrcholy, nic, co by vedlo k tomu, aby si ji člověk chtěl pouštět opakovaně. Jsou tu jen skladby s provařenými postupy, tisíckrát slyšenými melodiemi, které vylétnou uchem ve chvíli, kdy skončí závěrečná „Don`t Break My Heart“. Co na tom, že deska má energii, která se rozproudí s úvodní svižnou dvojicí „Escape Machine“ a „Blame It On The Night“, když se neubráníte pocitu, že je jedno, kdo na ní hraje, protože kdyby se vyměnily tři výše zmíněné hvězdy za jakéhokoliv schopného revivalového muzikanta, výsledek by byl stejný. Je to škoda, Gillis, Sheehan i Huff (a nakonec snad i Zonta) mají pořád co říct a v rámci svých kapel odvádějí velice dobrou práci. Jenže tady jsou válcováni Del Vecchiovým vyčpělým stylem a skladatelským rukopisem, známým jako falešná pětka. Je jedno, pod jakým názvem producent tvoří, protože výsledek je pořád stejný. Stejně očekávatelný a zbytečný.
Když se s něčím podobným před lety u Frontiers Music začalo, bylo to osvěžující. Posluchač mohl slyšet oblíbené muzikanty i mimo jejich kapely a i když projekty nikdy nepřesáhly význam domovských formací, nebyl důvod se na tuto činnost dívat skrz prsty. Jenže když to moc dlouho, začnou podobné projekty spíše otravovat. Dnes je už jasné, že nenabídnou nic skutečně skvělého s hodnotnou živností. To je případ i Skills. Jen další plácnutí do vody, na které si za chvíli člověk nevzpomene.
|
