I když se po vydání „Facelift“ o Alice In Chains mluvilo jako o největší nastupující hvězdě seattleského stylu grunge, v porovnání s tím, co v září 1991, způsobila Nirvana s druhou deskou „Nevermind“, byl vliv „Facelift“ zanedbatelný. I když Alice In Chains s debutem už lehce překročili hranice undergroundu, nedalo se mluvit o masové záležitosti, přestože jejich sílící pozice mohla ledacos naznačovat. Jenže když vybouchla supernova Nirvana, vše, co se na seattleské scéně dělo před „Nevermind“ se mazalo a všechny kapely stály na novém začátku. Ovšem v nejlepší výchozí pozici, protože se na ně upíraly zraky celého světa. Alice In Chains měli výhodu, že už si dokázali získat publikum i z řad metalistů, neboť se svezli se Slayer, Megadeth, Anthrax či Suicidal Tendencies, přičemž předchozí koncerty s Poison, Extreme nebo Van Halen, na kterých se Alice In Chains nedočkali příliš vřelého přijetí, byly zapomenuty. Kapela byla ocejchována nálepkou grunge (které se nebránila, protože to zaručovalo velkou pozornost) a přestože byla výrazově odlišná od Nirvany, dokázala nasednout na vzedmutou vlnu a začala ze stránek rockových časopisů i z vysílacího prostorů MTV vytlačovat glam metalové kapely, kterými tak pohrdala.
Že se dere směrem vzhůru, dokázala na šestiskladbovém EP „Sap“, vydaném v únoru 1992, na němž se pohybovala spíše v hájemství akustického rocku. Fakt, že si tento neřadový dvacetiminutový kousek pořídilo více než půl milionu Američanů (to je v podstatě stejný počet, který utratil peníze za nadcházející nové desky dosavadních hvězd Poison či Mötley Crüe) svědčí o tom, že Alice In Chains se dostávali do pozice dravé štiky scény. „Sap“ nenavazovala na „Facelift“, její vyznění bylo mnohem komornější, snažící se přiblížit světu Nirvany nebo dalších nastupující těžké váhy Pearl Jam, ale přesto na něm lze ocenit zastoupené skladby, z nichž opět tryskají emoce, které nejsou výhradně beznadějné. I přesto, že situace v kapele nebyla nejveselejší a drogové šílenství i abstinenční chmury zatěžovaly hlavy tahounů, zpěváka Laynea Staleyho a kytaristy Jerryho Cantrella, více než bylo zdrávo. V této vývojové etapě Alice In Chains se potvrdila známá legenda, že v jisté fázi heroinové závislosti vnikají skvostná umělecká díla, která by ve střízlivém stavu stěží přišla na svět. Zářným příkladem je deska „Dirt“.
Drásavý úvodní výkřik na samém začátku alba v „Them Bones“, jaký ze sebe Layne Staley dokázal dostat, byl voláním o pomoc. Zpěvák si plně uvědomoval, že mu drogy přerůstají přes hlavu a že se blíží do stavu, kdy buď s nimi bude muset seknout nebo vše nechat volně plynout a nastoupit bolestnou jízdu do pekla. „Je veřejným tajemstvím, že kapela, minimálně já a Layne, máme mírný heroinový problém. Ale to je za námi a už si dáváme pozor,“ řekl v době vydání alba „Dirt“ Jerry Cantrell, který celou věc trochu bagatelizoval, ale uvnitř věděl, že je zaděláno na problém. Je to slyšet i z „Dirt“, které dominují chmurné nálady, pocity bezvýchodnosti, sebezpytování i touha po další drogové jízdě. I proto je „Dirt“ temnější a masivnější album než „Facelift“, pocitově ještě více rozdrásané. Dominují mu pomalejší, těžká tempa, která se stala výsadním trademarkem kapely, mečivý Staleyho projev, místy děsivější než deathmetalový murmur či blackový skřehot, ale především výtečné, nadčasové skladby.
Ty bez obalu popisují drogové zkušenosti a v případě největšího hitu alba, úžasné hitovky „Would?“, se dotýkají věci nejpalčivější - úmrtí na základě předávkování drogami. Přestože skladba popisuje osud zpěváka Andrewa Wooda, předáka kapely Mother Love Bone, na jejíž troskách vznikli Pearl Jam, dnes má ještě tragičtější nádech, protože předznamenává strastiplný konec Laynea Staleyho. Ale v roce 1992 byl ještě Staley plný síly a dokázal vložit do Cantrellových skladeb tolik entuziasmu, energie a zoufalosti, že díky tomu můžeme „Dirt“ řadit mezi nejpocitovější, bolestně upřímné a emočně nejvypjatější desky devadesátých let. Nervy drásající trojice „Sickman“, „Junkhead“ a „God Smack“ (doplněná minutovkou „Iron Gland“ s animálním řevem Toma Arayi ze Slayer), představující heroinové peklo v přímém přenosu, je vyvažována lehčeji poslouchatelnými věcmi, ať už je to „Would?“, kterou zpropagoval i film „Singles“, označovaný jako první snímek o grunge, nebo precizně vyšlechtěné kusy „Dam That River“, „Rooster“, pojednávající o Cantrellově otci, veteránovi vietnamské války, dechberoucí poloakustická balada „Down In A Hole“ či rozvážně plynoucí „Rain When I Die“. Vždy se dá narazit na hit, který přerostl škatulku grunge a fungoval v globálním měřítku. To se podařilo i celému albu „Dirt“.
Nestala se z něho komerční bomba jako „Nevermind“, ale čtyři miliony prodaných kusů (pouze v Americe) mluvily o tom, že z Alice In Chains vyrostla nová hvězda, která začala zářit na rockovém nebi nebývale jasnou září. Aby ne, „Dirt“ je skutečně výborné album, dotažené do nejmenšího detailu, produkčně citlivě ošetřené a znějící svěže i po třiceti letech od vydání, v době, když slovo grunge je jen encyklopedický pojem. Tahle deska jej pomohla definovat, ukázala jinou tvář, než byla světu představena Nirvanou. Je protiváhou vůči „Nevermind“ a na milost ji brali i metaloví fanoušci, ohrnující nos nad „Smells Like Teen Spirit“. S „Dirt“ se Alice In Chains vydrápali na svůj hudební vrchol, přestože lidsky začínali chátrat. Na albu z toho dokázali vytěžit maximum, přestože natáčení provázely Staleyho nečekané útěky do drogových doupat, narušující hladký chod prací. Ač se to všichni kolem kapely snažili maskovat, do rozkolu nebylo daleko.
Navíc se na Alice In Chains začala lepit smůla. Kapela byla pozvána jako host na „zaručeně poslední“ turné Ozzyho Osbournea „No More Tours“, ovšem pár dní před začátkem si Layne Staley zlomil nohu a musel na scéně používat berle. Nad jeho drogovými excesy se přivíraly oči, protože zpěvák stále odváděl na pódiu precizní výkony, což však nebyl případ basisty Mikea Starra, s nímž se Alice In Chains v lednu 1993 po koncertě v Rio de Janeiru, kde hráli s Nirvanou, rozešli. „Byly v tom rozdíly v prioritách. My jsme chtěli pokračovat v intenzivním turné, ale Mike nechtěl. Chtěl se vrátit domů a věnovat se rodině,“ vysvětlil situaci diplomaticky Cantrell. Skutečnost byla mnohem horší a Starr ji odhalil velice záhy, neboť v jednom z rozhovorů řekl, že jej kapela pokrytecky vyhodila kvůli drogové závislosti. I když Starr nastoupil do krátkodeché kapely Sun Red Sun, vedené bývalým zpěvákem Black Sabbath Rayem Gillenem, jeho hudební dráha se v podstatě uzavřela. V dalších letech absolvoval několik neúspěšných léčení, ale drogy jej nakonec dostaly i za mříže, až jej 8. března 2011 zdolaly zcela. Když zemřel, byl zcela zapomenutou postavou, která však dala svůj specifický otisk jednomu z největších alb devadesátých let.
|
