Na to, že Olympic působil na scéně už dvacet let, zažíval v polovině osmdesátých let hektické období. V době, kdy se to hemžilo zákazy a rocková hudba ještě nebyla řazena k oficiální kultuře (i když debutová alba měli na trhu jak tuzemští Citron, tak slovenská Tublatanka), Olympic dostal zelenou a mohl koncertovat a natáčet alba dle libosti. Proto chrlil desky každý rok. Takže uběhlo dvanáct měsíců od vydání „Kanagomu“ a Supraphon ve svých prodejnách nabízel další počin se jménem Jandovy kapely. Ještě předtím došlo k rozchodu s bubeníkem Petrem Hejdukem a nastalo období hledání nových členů. „Chtěl jsem vzít druhého kytaristu, abychom konečně začali dělat pořádně tvrdej bigbít, ale nakonec jsme přijali dalšího klávesáka,“ řekl k situaci v Olympicu na přelomu let 1985 a 1986 Petr Janda. Důvod byl prozaický. Kapela se nemohla spoléhat na stále fádnější a nedostačující hru Miroslava Berky, jenž odmítal nové trendy v rockové hudbě, které Janda prosazoval. Na scénu přišel dosud neznámý Jiří Valenta. „Já jsem miloval, co tehdy dělali Europe a Jirka se pro to nadchnul taky. Nutno říct, že to zvládal bravurně,“ podotkl Janda. Berka v kapele ještě zůstal, ale v podstatě už plnil pouze roli maskota.
Ještě bylo důležité vyřešit post bubeníka, na který kapela uspořádala konkurz. Z toho nejlépe vyšel mladý Milan Peroutka, jehož hra v porovnání s Hejdukem působila mnohem energičtěji a dodala Olympicu patřičnou šťávu. To se plně ukázalo ve skladbě „Jako tele na vrata“, kterou kapela vypustila do éteru po Novém roce 1986. To byl obrovský šok, který řada starých příznivců nesla velmi těžce, jenže kapele se díky tomu hrnuli noví fanoušci. V „Jako tele na vrata“ Janda a spol. naservírovali nepokrytě punkmetalový nářez, lehce zjemňovaný poměrně nepříjemnými klávesami (ve stylu Pražského výběru), až to působilo jako demonstrace nového stylu a odpověď na to, co se dělo ve zkušebnách po celé zemi, kde se formovala budoucí tvrděmetalová scéna. „Jako tele na vrata“ jsme vybrali záměrně, aby bylo jasné, kam se Olympic po Hejdukově odchodu ubírá. On měl „Hej pane diskžokej“ a my „Jako tele na vrata“. Ten kontrast nemohl bejt větší,“ řekl ke skladbě Janda. Svůj účel „Jako tele na vrata“ splnilo, i když pro album „Bigbít“ není úplně reprezentativní. O tom, co se na albu odehrává, vypovídá spíše jeho název. Je to totiž klasický, i když v případě Olympicu řádně přitvrzený a skvěle zahraný bigbít.
Deska v podstatě navazuje na minulé album „Kanagom“, i když na ní lze vystopovat více energie i více hardrockové složky, což by ve staré sestavě úplně neprošlo. Nejvýraznější položkou je „Jako tele na vrata“, jež je ve svém metalovém (či punkovém) přístupu ojedinělá, zbytek skladeb se tu více, tu méně vrací k typicky olympicovským schématům. V úvodu otvíráku „Země v každém z nás“ lze vystopovat v klávesových motivech odkazy na „Prázdniny na Zemi“, i když skladba v sobě nezapře ani vlivy alba „Perfect Strangers“ od Deep Purple, s pošilháváním po tom, co v roce 1986 rozpoutali na evropské scéně švédští Europe. Angažmá Valenty se ukázalo být směrodatné, protože fanfárové zvuky kláves ve stylu „The Final Countdown“ jsou pro „Bigbít“ velmi důležité a dávají hudbě Olympicu soudobější charakter než trochu zmatené tóny Berkových syntezátorů.
Na „Bigbítu“ se podepsal fakt, že deska vznikala překotně, protože Janda byl nažhavený představit novou tvář Olympicu veřejnosti. Proto se na desku dostaly slabší „Festivaly“, „Manekýny“ a především „Je to nářez“, ve které Janda přepustil pěvecký post Milanu Broumovi, jehož afektovaný a šišlavý projev je největším přehmatem nahrávky. Jaký je to rozdíl, když otěže pevně do rukou převezme zase kapelník a nasadí typickou baladu „Můj klid“. Je to balzám na uši, podobně nostalgické a vyklidněné věci, znovu opatřené výtečnými kytarovými vyhrávkami, Janda vždycky uměl. Špatně nemohla dopadnout ani „Stárnout“, i když je nápadově chudší než „Můj klid“. Velmi dobře vyznívají i dvě skladby v samém srdci desky, klasicky znějící „Bigbít“, jejíž úderný refrén zaručoval silný koncertní status a zajímavě znějící „Dopis“. V ní se Janda nechal silně inspirovat klasickými postupy Black Sabbath, skladba sahá někam do období alba „Sabbath Bloody Sabbath“, kdy Britové ozvláštnili svůj zvuk klávesami.
„Bigbít“ rozvíjí schéma, které kapela nastínila na „Kanagomu“, ovšem ukazuje, že Olympic dokáže reflektovat dění na hudební scéně. Nevytratila se písničkovost, ke slovu se stále více dostávala hardrocková údernost, což Janda jasně deklaroval i na koncertě v Lucerně u příležitosti pětadvacátého výročí od založení kapely. „Zdravíme Petra Hejduka a takhle teď hrajeme,“ řekl do mikrofonu Janda a kapela spustila „Jako tele na vrata“. U toho už ale nebyl klávesista Miroslav Berka… „S Bédou to bylo takový nijaký. S nikým se už nekamarádil, byl takovej skleslej,“ vzpomíná Janda. „Po koncertě na dnešním výstavišti mi povídá: Django, musím s tebou hned nutně mluvit. Pak to ze sebe vysypal. Mám průser, asi půjdu do kriminálu, ale já se oběsím. Cože? povídám, co blbneš, čekáš dítě, nedávno ses oženil. Ty se pomát! Prej, že ne, že má všechno promyšlený a že to skončí. Koukal jsem na něj jak opařenej.“ Kapela pak odjela na Slovensko a vypadalo to, že se situace trochu zklidnila. Tedy kromě zhoršujících se Berkových výkonů…
„Netušili jsme, že je totálně závislej gambler, že všechno prohrál a shání peníze na karty, kde se dá,“ pokračuje Janda. 19. května měl Olympic rezervovanou tradiční Lucernu, ovšem místo vydařeného koncertu se to datum zapsalo do jejich historie černým písmem. „Měli jsme zkoušku od půl čtvrté a Béda nikde,“ popisuje osudný den Janda. „Zavolal jsem jeho ženě a ta mi řekla, že už šel. To už ve mně hrklo. Lucerna praskala ve švech, museli jsme začít. Řekl jsem technikům, ať mu to jeho piáno přikryjou nějakým hadrem a strčí stranou. Technik nesehnal nic jiného než černý hadr. Vypadalo to jako rakev.“ V tu dobu už byl Berka s největší pravděpodobností mrtvý. Co se přesně stalo je otázka dohadů. Jeho tělo našli po pár dnech ve sklepě domu, kam chodil hrát karty. Vyšetřování se přiklonilo k variantě, že se hudebník oběsil sám, ovšem i po pětatřiceti letech se vyskytují hlasy, že byl zavražděn těmi, s nimiž prohrál všechen svůj majetek. Ten den Olympic přišel o posledního zakládajícího člena. Tragický osud čekal i Berkovu rodinu. „Jeho žena Petra porodila za měsíc pohrobka Aničku. Před pár lety ale skočila pod vlak. Z Aničky se stala feťačka, co nemá ani střechu nad hlavou,“ dodal Janda v knize vydané k padesátletému výročí Olympicu…
|
