Chrlič superskupin Frontiers Music neustává ve svém snažení a na světě je další projekt. Tentokrát manažeři sáhli do zdánlivě nevyčerpatelné studnice AOR, odkud vytáhli žolíky v podobě zpěváka a basisty slavných Chicago Jasona Scheffa, bubeníka neméně úspěšných Journey Deena Castronova a klávesistu rozpadlých countryrockových Rascal Flatts Jaye DeMarcuse. Znovu sestava, která na papíře působí takřka dokonale a minimálně zaručuje špičkovou instrumentální práci. Ještě než album Generation Radio vyšlo, došlo k trhlině v sestavě, protože Castronovo se znovu připojil ke svým chlebodárcům Journey, aby s nimi podpořil vydařené novinkové album „Freedom“. Jak zásadní to bude pro další směřování Generation Radio zatím není jasné, kapela už představila Castronova nástupce Stevea Feronneho, jenž v minulosti hrával s Tomem Pettym. Ale tahle informace se kvalit debutového alba příliš netýká.
Deska má potíž již od chvíle, kdy byla oznámena. Řada lidí se na ní dívá skrz prsty, protože aktivity Frontiers Music, při nichž se sestaví kapela ze známých jmen, jsou známé jak falešná pětka v Národní bance. Ve většině případů výsledek zůstane za očekáváním, protože chemie mezi jednotlivými muzikanty nezafunguje a album prodávají jen zastoupená jména. V tomto ohledu mají Generation Radio smůlu. Pokud se přenesete přes to, že by to s nimi mohlo dopadnout podobně jako s podobně poslepovanými partami a dáte desce šanci, je takřka jisté, že vás nezklame. Tedy v případě, že si libujete v melodickém hard rocku a AOR, který je pevně ukotven v osmdesátých letech, a nehledáte průkopnická díla, protože to zásadní už vymysleli Journey, Toto, Foreigner nebo Survivor. Objevit dnes v tomto stylu něco nového je takřka nadlidský úkol, takže pokud se spokojíte s albem, na němž prim hrají chytlavé věci (typicky osmdesátkové hity), precizní muzikantské výkony a pozitivní, takřka bezstarostná atmosféra, je velká šance, že vás Generation Radio za srdce chytí.
Generation Radio patří mezi all stars projekty Frontiers Music mezi ty lepší, či možná dokonce mezi současné nejlepší. Osobnosti muzikantů si spolu sedly velice dobře, což je na výsledku znát. Nejprve přijde šok, když úvodní kanonádu Castronových bicích ve „Why Are You Calling Me Now?“ vystřídá celkem plytký úvod skladby, jenže i tento otvírák vyroste do krásy zejména v překrásném refrénu, což je deviza i zbylých skladeb, zejména těch, kde se střídají osobité hlasy Scheffa a Castronova. Kompozice nekopírují jen současná zažitá klišé (že by to bylo proto, že ke skladatelskému procesu nebyl povolán vrchní prznitel podobných projektů Alessandro Del Vecchio?), ale spíše se věrně vracejí do osmdesátých let, nasávají tehdejší neopakovatelnou atmosféru a výbornou formou ji převádějí do dnešních dnů. Mají mnohem blíž ke klasickým albům zmíněných ikon stylu než k umělohmotným produktům, které v posledních letech zaplevelily scénu.
V podstatě jediné, co lze albu vytknout, je větší množství balad. Přestože nejsou špatné, posluchač by přece jen uvítal vedle jasně hitových věcí ve střední tempu více energických hardrockových vypalovaček jako je „Time To Let It Go“, která slouží k provětrání Castronovových kopáků a k exhibici kytarového tandemu. Podobně laděná „Smoking“, se jako jediná vyloženě nepovedla, v jejím refrénu máte pocit, že pánové až moc okatě opsali „Heaven`s On Fire“ od Kiss, do níž implantovaly i zbytečně moc vlivů Def Leppard. Jinde se však podobných přehmatů vyvarovali a proto „Lights Go Out In Paradise“, „Angels“ nebo „Waiting For Your Sunshine“ jsou silné kousky, které čerpají ze skladatelského umu a zkušeností zúčastněných muzikantů.
Desku symbolizuje nadhled a lehkost. Je prosta křečovitých momentů, v nichž by kapela chtěla vytvořit skladbu co nejvíce hitovou a co nejvíce vystajlovanou. Místo toho je všudypřítomný pocit radosti ze společného hraní, což dělá album krásně poslouchatelným. Bohužel symbióza s odchodem Castronova skončila a příští měsíce rozhodnou, zda se podaří někdy na tento silný počin navázat.
|
