Punk rock je dnes jedním z nejoblíbenějších a nejúspěšnějších stylů rockové hudby a Green Day, Blink-182 či mladší umělci typu Machine Gun Kellyho či JxDn-a se běžně objevují na špičce hitparád po celém světě. Otázka je ta, jestli vůbec tohle dnešní hnutí má s klasickým punkem něco společného, protože z pravé punkové podstaty si bere jen tehdejší energii a drzý škleb Sida Viciouse, což byl spíše feťák a troska, než bůhvíjak nadaný muzikant. Pravý punk druhé poloviny sedmdesátých let je už v podstatě mrtvý a přežívá jen díky hrstce umělců, kteří buď ještě tuto dobu zažili, nebo se jí snaží s rozpačitým úspěchem resuscitovat. Tehdejší atmosféra rebelie a nekončící svobody se samozřejmě vrátit nedá, takže zůstala jen nostalgická vzpomínka. Jenže nostalgie je potvora a dokáže udělat velké věci, snad i vrátit do módy orvaný křivák a těžké boty. Přesně o tomhle americká kapela Fake Names ví hodně, ač se tváří jako nová záležitost, je tvořena ostřílenými, starými harcovníky.
Tři roky starý debut byl sympatickou záležitostí především proto, že ukazoval starý punk model 1977 v jeho obstojně silné podobě. Obsahoval silné reminiscence na Ramones, Johnny Thunders And The Heartbreakers či Dead Boys, což jsou pojmy jako z hudebního pravěku, ale Fake Names lze přičíst k dobru, že vliv těchto legend přibližují současným posluchačům. To se dělo na debutu a děje se i na „Expentables“, jedinou skutečnou změnou, která se za tři roky udála, je skutečnost, že kapela má konečně živého bubeníka Brendana Cantyho, kdysi člena vlivných post-hardcoristů Fugazi. To hudbě dodalo více energie a drajvu, ovšem pravá podstata kapely zůstala nedotčena, protože ji pevně v rukách drží kytarista Brian Baker, dlouholetý člen Bad Religion. Jeho zkušenosti a letitý rozhled, stejně jako kořeny ležící u zmíněných legend, jsou základním pojivem Fake Names a nic na tom nemění ani fakt, že zásadní tvář kapely, zpěvák Dennis Lyxzén, pochází z drsnějšího prostředí hardcorových Refused. Tady se jede podle skoro padesát let starých not.
Desku znovu tvoří deset skladeb, které zřídkakdy přesáhnou stopáž tří minut, tudíž představují na kost ohlodaný rock n`roll punkového střihu, v němž nejdůležitější roli hraje kromě tvrdých kytar a pochodových bicích zejména úderný refrén a zapamatovatelný refrén. I jistá špína, pro punk tolik potřebná (jaký je to rozdíl proti dnešním vymydleným hvězdičkám), je všudypřítomná, a pocit upřímnosti a nadhledu je to, co dělá Fake Names kapelou, kterou by člověk mohl používat jako příklad typických punkových hodnot. A pak samozřejmě skladby samotné. Stylově čisté jak slovo boží. Krátké a úderné. Melodické i divoké. Nezřídka navíc kombinující všechno dohromady. Když v úvodní „Targets“ převáží spíše melodická složka, která ukazuje silnější Bakerův vliv, není tím řečeno, že taková bude i celá deska. Úvodní skladba toho možná hodně dluží Johnnymu Thundersovi, od něhož je vypůjčený základní kytarový motiv, ale hned v titulní „Expendables“ Fake Names sahají spíše ke skotačivějšímu pojetí stylu, vlivu britské školy, což je záležitost spíše Lyxzéna.
Oba světy se prolínají i ve zbytku desky, což je velké plus, protože nahrávka ve svých stylových mantinelech odolává monotónnosti. Jazýček vah se nakonec převažuje na stranu melodičtějších věcí, ne snad proto, že by byly v drtivé většině, ale proto, že jsou lepší a nápaditější. Mezi všemi skladbami jako jasný podklad Fake Names vede výtečná „Don`t Blame Yourself“, která kromě klasické punkové energie oplývá výbornou melodií a ve svém závěru i znepokojivou atmosférou, což je prvek, který Fake Names zase tak často nevyužívají. Když se o něco takového pokusí v „Madtown“ (opět se ukazuje odkaz Johnnyho Thunderse), výsledek už není tak působivý. Z ostatních skladeb za zmínku stojí i nostalgicky pojatá „Caught In Between“, v níž si kapela pohrává s minimalistickými kytarami v úvodu, aby pak skladbu rozvinula v silném refrénu typicky amerického rockového střihu. To dokladuje skutečnost, s jak velkým nadhledem byla deska tvořena, protože zkušenost jednotlivých muzikantů je také to, díky čemu Fake Names dokáží navázat na staré ikony stylu.
Sice jsme se nedočkali alba, které by dokázalo v rámci starého punk rocku ohrozit žánrové ikony, ať už z americké či britské větve. Dočkali jsme se ale velice slušné, sympatické nahrávky, která si za cíl dává především složit poklonu starým punkovým velikánům. Dělá to dobře, se zkušeností protřelých mazáků, kteří ví, jak se tato hudba rodila a jak se má hrát. Jednoznačné fuck off soudobým pop-punkovým umělcům je chvályhodné a svědčí o tom, že to se stylem ještě není tak špatné, jak se může obecně soudit.
|
