Megalomanský projekt Billyho Corgana „Atum“ doběhl do konce. Je jasné, že plánovaná vize, že The Smashing Pumpkins vytvoří protiváhu vůči slavnému dvojalbu „Mellon Collie And Infinite Sadness“ nevyšla. Zčásti proto, že doba je jinde než v časech, kdy světu udával směr alternativní rock a grunge, což byla pravá parketa Corganovy kapely, a zčásti proto, že zdánlivě nevyčerpatelná skladatelská studnice až tak bezedná není. To si Corgan musí uvědomovat už delší dobu a proto cestuje napříč různými styly, původnímu znění většinou dává košem a od alba „Cyr“ až zbytečně moc experimentuje s elektronikou a synth popem osmdesátých let. „Cyr“ byla v tomto trendu ponořena až po uši a od fanoušků to nepěkně schytala. S „Atum“ jako kdyby Corgan zůstal stát na polovině cesty, což také není nejlepší způsob. Už jen kvůli tomu nemůže nové „Mellon Collie And Infinite Sadness“ napsat. Tehdy byl rozhodný, radikální a plný sil. Dnes jakoby na tvorbu hleděl mnohem opatrněji, snad aby neurazil staré fanoušky při pokusech o hledání nových.
První dva díly „Atum“ úplně nepropadly, i když příliš nadchnout také nedokázaly. Fanoušci je přijali docela chladně a měli k tomu důvod. Koketérie se synth popem vyšly na „Cyr“ docela naprázdno, ovšem Corgan není ten typ člověka, který by dokázal přiznat svou chybu a proto se tento druh hudby, bytostně spojený s osmdesátými léty, objevuje i na „Atum“. Znovu drolí výsledný dojem a nahrává spekulacím o tom, že The Smashing Pumpkins nejsou už schopni napsat přímočarou, tvrdou rockovou věc, navzdory tomu, že v sestavě Corgana stále doplňují původní členové, ať už kytarista James Iha či bubeník Jimmy Chamberlain, doplněni o dalšího kytaristu Jeffa Schroedera. Proto se posluchač na prvních dvou dílech „Atum“ nedočkal vypalovaček jako „Bullet With The Butterfly Wings“ či „Cherub Rock“, stejně jako nadčasových věcí typu „1979“ a „Disarm“. A nedočká ani na trojce, i když ta je o malinko rockovější než předchozí dva díly. Euforické stavy ovšem rovněž nevytvoří…
Třetímu dílu vlévá energii do žil několik skladeb, především takových, kde se ke slovu dostanou kytary (vždyť The Smashing Pumpkins mají tři kytaristy). Když kapela spustí „Harmageddon“ s až proto-thrashovým feelingem (Slayer by se sice zasmáli), musíte se podívat, zda skutečně posloucháte novou desku Corganovy party. Když se vytáhne s další energicky mohutnou „Intergalactic“, doplněnou o Chamberlainovu bubenickou exhibici, nebo zpěvnou hitovku „Spellbinding“, dalo by se řečem o druhém „Mellon Collie“ věřit. Ovšem většinou se kapela pohybuje v intencích prvních dvou (jemnějších) dílů či alba „Cyr“, a tady už se odraz desky z roku 1995 ztrácí v nedohlednu. Corgan xse může přetrhnout, co se vokální stránky týče, nepodává o tolik horší výkony než v devadesátých letech. Jenže megalomanie má také únosné hranice a The Smashing Pumpkins je na „Atum“ prostě překročili.
I na třetím díle jsou místa, která působí prázdně a první co vás napadne, bude něco neuctivého o nastavované kaši. Příliš nezaujme úvodní osmiminutová „Sojourner“, vznášející se na vlnách jakéhosi futuristického space rocku, i když má šanci na růst, protože její atmosféra je dosti podmanivá a tajuplná. „The Canary Trainer“, „Pacer“, „Cenotaph“ či závěrečný žalm „Of Wings“ oscilují až na hranici nudy. Kapela se pohybuje hlavně ve středních tempech. To by samo o sobě tolik nevadilo, ale horší je to s absencí dobrých melodií či dosud neslyšených postupů. Z ukolébavkové letargie první poloviny desky posluchače musí vytrhnout až „Harmageddon“, která ukazuje The Smashing Pumpkins v nejlepší formě za několik posledních let.
Pokud bychom všechny tří díly „Atum“ brali odděleně, dostaneme se pokaždé na totožnou kvalitativní hranici. Každý díl má vrcholy i slabá místa, třetí díl tyto propady ukazuje nejmarkantněji. Nachází se zde nejlepší písně z celé tříalbové kolekce, ale také skladby, které na beton odzíváte. Celkově se celý projekt spíše minul účinkem, kdyby z něho Corganova parta vybrala skladby na jedno album, šlo by o album, které by mohlo hrdě stát vedle „Mellon Collie And The Infinite Sadness“ či „Siamese Dream“. Zde se jasně potvrzuje, že méně by rozhodně znamenalo více.
|
