Festivalová sezóna byla otevřena. Minifestival Prague Rocks, který se v Praze koná už několik let, se dočkal dalšího ročníku, jenž se uskutečnil na letišti v Letňanech. Umělecká společnost, která na něj dorazila, byla skutečně různorodá. Od švédské glam metalové naděje Eclipse, přes tuzemský Kabát, britskou legendu Def Leppard až po americké Mötley Crüe, kteří představují nejzhýralejší odnož rockové hudby. Nesourodě vypadalo i složení publika od postarších chlápků v džískách a tričkách Alkeholu a Kabátu, přes tatíky, těšící se zejména na Def Leppard, až po překvapivě velké množství mládeže, oblečených do triček Mötley Crüe, leckdy i s vlasy vyčesanými jako idolové Nikki Sixx či Vince Neil.
Účast na akci na poslední chvíli odřekli australší Wolfmother a proto byl začátek posunut o hodinu, ovšem i tak se během švédských Eclipse areál teprve plnil. Dorazili jsme ve chvíli, kdy se začal na obrovském pódiu činit domácí Kabát. Jeho role byla docela nevděčná a zkušenosti Kabátu s hraním v odpoledních hodinách jsou dávno zapomenuté. Přesto pro některé návštěvníky znamenal jejich koncert vrchol večera, ač staří fanoušci museli být zklamáni tím, že z éry devadesátých let Kabát nasadil do playlistu pouze obligární „Žízeň“. Nedošlo na „Colorado“, „Moderní děvče“, „Piju já, piju rád“ a další standardy, které k jejich klasickým vystoupením patří. Kapela vsadila na masově známější skladby, čímž se stala fenoménem a úkazem, nad kterým zahraniční návštěvníci kroutili hlavou, ovšem refrény „Western Boogie“, „Corrida“, „Burlaci na Volze“ nebo závěrečná „Pohoda“ si s kapelou zazpíval nejeden našinec. Kabát měl toho dne suverénně nejlepší zvuk, který se měl už jen kazit.
Dramaturgie šlapala skoro na vteřiny přesně a proto se v 18.50 objevilo na projekci odpočítávadlo, které neomylně směřovalo k sedmé hodině večerní. S jeho koncem už stojí na pódiu britští Def Leppard. Jejich show byla, jak bývá pravidlem, bombastická. Sice úvodní „Take What You Want“ z loňské desky „Diamond Star Halos“ působila spíše jako rozehřívací kolo, s „Let`s Get Rocked“ se už lidé chytili a v tu chvíli bylo jasné, že Def Leppard si publikum získali na svou stranu. Šlo to jak po másle a „Animal“, „Armageddon It“, či „Foolin`“ sklízely zasloužený úspěch. Loňská „Kick“ rovněž nezklamala, ovšem při „Love Bites“ jako kdyby začal padat řetěz. Naštěstí jen na chvíli. Když se kapela protrápila slavnou baladou z „Hysterie“, přišel jeden z vrcholů koncertu, hymnická „Promises“ z alba „Euphoria“. Potěšil i akustický set, kam však nebyla nepochopitelně zařazena dávná „Two Steps Behind“, kterou nahradila novinková „This Guitar“. Ovšem i ta ve společnosti slavné „When Love And Hate Collide" zafungovala výborně.
Jak se hodinu a půl dlouhý set Def Leppard chýlil ke konci, muselo dojít na největší hity, bez nichž se žádný jejich koncert neobejde. Mohutnou „Rocket“ vystřídala balada „Bringin` On A Heartbreak“, která v roce 1981 poprvé roztočila kolečka slávy, a i když následující instrumentálka „Switch 625“ nepatří mezi jasné tahouny vystoupení (byla ozdobena bubenickým sólem Ricka Allena), závěrečná čtveřice skladeb nenechala nikoho na pochybách, že Def Leppard k světové rockové extralize patří. „Hysterii“ sice zabil zvukař, který až přespříliš vytáhl kytaru Phila Collena, ale finální trojice „Pour Some Sugar On Me“, „Rock Of Ages“ a „Photograph“ patřila k tomu nejlepšímu, co ten večer bylo v Letňanech ke slyšení.
Setlist: Take What You Want, Let`s Get Rocked, Animal, Foolin`, Armageddon It, Kick, Love Bites, Promises, This Guitar, When Love And Hate Collide, Rocket, Bringin` On A Heartbreak, Switch 625, Hysteria, Pour Some Sugar On Me, Rock Of Ages, Photograph
Obloha se začala zatahovat, ochladilo se, začal foukat vítr a to nebylo úplně ideální počasí pro žhavou kalifornskou akvizici. Mötley Crüe však ani tahle skutečnost neodradila a ve chvíli, kdy rozjeli slavnou „Wild Side“, byl to skutečný dotyk historie. Pro kapelu pohled do publika musel představovat zadostiučinění, při své první návštěvě, na turné podporujícím poslední desku „Saints Of Los Angeles“ hráli v poloprázdné O2 Aréně. V Letňanech byla účast zhruba desetinásobná. I když se hovořilo o nízkém prodeji lístků a o propadu celé akce, sešel se dostatečně velký počet lidí, takže se žádném fiasku mluvit nedalo.
Že nepřijede Mick Mars, bylo jasné. Spekulace tvrdily, že se turné nezúčastní ani zpěvák Vince Neil, jehož měl nahradit Scott Stapp z Creed, což se naštěstí nepotvrdilo. I tak nad Vincovým výkonem visel otazník, protože je známé, že Neil dokáže nejeden koncert vyloženě odfláknout. To se v Praze nepotvrdilo, přestože se dopouštěl intonačních chyb a některé pasáže si zjednodušoval. Tyto nedostatky dokáže vyvážit obrovským charismatem, neboť mu stačí jeden pohyb ruky, aby měl publikum na své straně. Nemusí s ním ani moc mluvit, což ostatně v Letňanech ani nedělal. Nebylo to zapotřebí, protože Mötley Crüe chtěli zaujmout především hudbou. Tedy pouze do té míry, do jaké jim to zvukař dovolil. Ten na jejich výkonu udělal nehezkou šmouhu.
Ostrý, přebuzený zvuk, z nějž se ven drala kytara novice Johna 5 a bicí pamětníka Tommyho Lee, místy doslova zabíjel projev Vince Neila. Nejvíce to bylo poznat v „Too Fast For Love“ a „Saints Of Los Angeles“, ve kterých Vince zanikal za kytarovými stěnami, čímž zážitek z obou skladeb, jinak odehraných s obrovským drajvem, byl poloviční. Prastará „Live Wire“, odehraná v první polovině koncertu, byla Neilovou hvězdnou chvilku, a zejména díky jeho skvělému výkonu také jedním z vrcholů koncertu. Ten postupně kapelu dostával do větších a větších obrátek, takže fanoušci neodzívali ani v podstatě novinkovou „The Dirt“, a už vůbec ne kytarové sólo Johna 5, který v něm ukázal svou platnost v současných Mötley Crüe. Kupodivu nedošlo na žádnou z novinek z připravované desky, na které si John odbyde studiovou premiéru.
Ale to už koncert gradoval. Zvukař terorizoval ušní bubínky v okamžiku, kdy při meddley převzatých věcí „Smokin` In The Boys Room“, „Helter Skelter“, „Anarchy In The U.K.“ a „Blitzkrieg Bop“ ještě více přidal na intenzitě Tommyho bicích, což byla rozhodně kontraproduktivní činnost. Proto slavná balada „Home Sweet Home“ působila vyloženě očistným dojmem, v němž se srovnal i Neilův hlas. Zpěvák do konce koncertu už nezaváhal. „Dr. Feelgood“, „Same Ol` Situation“ a „Girls Girls Girls“ dal s přehledem a v „Primal Scream“ jako kdyby chtěl překřičet i Tommyho kladivové údery. „Kickstart My Heart“ byla třešničkou na dortu, pro řadu lidí ovšem znamenala startovní výstřel k úprku k areálu směrem k metru, protože prohlášení o dopravní kalamitě nebyla neopodstatněná.
Byl to večer dvou hlavních kapel. V podstatě by se dalo říct, že starší publikum více potěšili Def Leppard, ovšem mladí mnohem více reagovali na Mötley Crüe, kterým v popularitě mezi mladými ročníky posluchačstva velkou měrou pomohl pár let starý film „The Dirt“. Proto byla dramaturgie letošního Prague Rocks docela šikovně pojatá, i když člověk mohl litovat, že spolu s hlavními kapelami do Evropy nevyrazili američtí Poison, kteří se při loňských koncertech ukázali být ve výtečné formě.
Setlist: Wild Side, Shout At The Devil, Too Fast For Love, Don`t Go Away Mad (Just Go Away), Saints Of Los Angeles, Live Wire, Looks That Kill, The Dirt, Guitar Solo, Rock n`Roll meddley, Home Sweet Home, Dr. Feelgood, Same Ol Situation, Girls Girls Girls, Primal Scream, Kickstart My Heart
|
