Milan Špalek kdysi řekl, že The Beatles byli slavní a The Rolling Stones vytrvalí. Tím v podstatě shrnul celou podstatu úspěchu kapely, kterou před více než šedesáti lety dali dohromady dnešní osmdesátníci Mick Jagger a Keith Richards. Těch šedesát let je neuvěřitelných. Ještě neuvěřitelnější je skutečnost, že když po takové době kapela ohlásí novou desku, vzbudí poprask a hned se mluví o události roku. A ona to skutečně událost je, přestože Richards už připomíná chodící mumii a Jagger má do svého někdejšího přitažlivého hejskovství hodně daleko. Fakt, že s kapelou do studia nakráčel i její původní basista, dnes už sedmaosmdesátiletý (!) Bill Wyman, dělá celou věc ještě pikantnější.

O tom jak bude „Hackney Diamonds“ znít, asi není třeba spekulovat. Doby, kdy kapela experimentovala s psychedelií, diskem či punkem, už dávno ustoupily stařičkému rhythm n`blues, které v její tvorbě vždy převažovalo. Je vedlejší, jestli tohle album vyprodukuje další řádku hitů, protože jen skutečnost, že vyjde, je ohromující. Stejně jako fakt, že na něj fanoušci čekali osmnáct let a vytrvali. Tahle parta si může dovolit úplně všechno a jakýkoliv přešlap bude připisován jen stařeckým vrtochům. Post dosud fungující největší kapely všech dob už The Rolling Stones nikdo nesebere. Nikdy už nebude většího podniku, nežli je ten "pod vyplazeným jazykem".

Jan Skala, 6. 9. 2023