O čem vlastně psát recenzi na nové album Cannibal Corpse, když tahle kapela vše, co kdy chtěla říct, vyjevila světu v devadesátých letech? Co psát o muzikantech, kteří uznávají stejný pokrok jako Lemmy Kilmister nebo jako AC/DC? U každé nové desky řezníků a milovníků všeho hnilobného z Buffalla by stačilo zopakovat známé fráze o pevné neměnnosti jejich výrazu a uspokojení skalních fanoušků a bylo by to. Jenže ono to tak jednoduché není. Alespoň u nové desky „Chaos Horrific“, která je v diskografii Cannibal Corpse už šestnáctá, přitom však představuje jistý úkrok stranou. To je u deathmetalové stálice něco nového, přestože si nikdo nemůže představovat, že by došlo k opuštění klasicky chorobného teritoria, v jakém se kapela rochní už od dob dřevního debutu „Eaten Back To Life“, který představoval to nejextrémnější, co deathmetalová scéna nabízela.
Dnes jsou Cannibal Corpse konzervativní kapelou, což s kdysi nejbrutálnější partou koresponduje jen stěží, ale je to tak. Tedy v jejich podání, v němž je hranice konvenčnosti posunuta někam úplně jinam od obyčejného chápání. Ve všem konzervatismu se objevuje jedna skulinka, kterou do zatuchlé tvorby kapely proudí závan čerstvého vzduchu. Tím paprskem je kytarista Erik Rutan. Ačkoliv se na producentské stoličce objevuje na „Chaos Horrific“ už potřetí a podruhé je z alba slyšet jeho hra, je to poprvé, co mu spoluhráči přenechávají tak velký prostor. Rutan jej dokázal zúročit na nejvyšší možnou míru a spolu s jeho zvětšujícím se vkladem se mění i tvář Cannibal Corpse. V drobných nuancích, neboť pořád máme co do činění s toutéž kapelou jako kdysi, její dávný odkaz stráží čtveřice letitých zasloužilců, ale mírný posun znát je.
Co pomalu z tvorby Cannibal Corpse mizí a „Chaos Horrific“ je toho důkazem, jsou brutálně zběsilá tempa, na které kdysi třepal hlavou i Ace Ventura, zvířecí detektiv. Nová deska příjemně odsýpá v thrashovém tempu, kam Cannibal Corpse míří stále více a to jak skrze Rutanovu kytaru, jejíž souhra s Robem Barrettem místy připomene legendární chvilky dua Jeff Hannemann – Kerry King, ale i skrze vokál George Corpsegrindera Fischera. Ten desku od desky doznává civilnějšího výrazu (to je třeba dát do uvozovek) a vzdaluje se záhrobnímu murmuru, který předváděl na albech „Vile“ či „Gallery Of Suicide“, na nichž spíše navazoval na práci svého předchůdce Chrise Barnese. Každý střípek této mozaiky utvářel už podařenou desku „Violence Unimagined“ a ještě více definuje „Chaos Horrific“. Obě alba svědčí o tom, že Cannibal Corpse prožívají silné chvilky. Možná nejsilnější za posledních patnáct let.
Staří příznivci si pořád přijdou na své, protože se chřestí vraždícími řetězy, krev teče proudem, červy se rozlézají a setnuté hlavy padají jedna za druhou. Těm jistě kápne do noty tradičně pojatá klipovka „Summoned For Sacrifice“, která je hvězdnou chvilkou zejména pro sevřenou rytmickou sekci Alex Webster a Paul Mazurkiewicz, jež se dostává do nejvyšších obrátek, což se děje i v další rychlopalbě „Vengeful Invasion“, která asi nejvíce připomene devadesátkovou tvář Cannibal Corpse. Milovníky variabilnějšího výrazu mnohem více nadchnou „Blood Blind“, skoro až hardcore/thrashová „Pestilence Rictus“, a zejména závěrečná "Drain You Empty", která se místy noří až do sirnatých a zapáchajících sludge bažin. Na takových místech je nejvíce znát Rutanův přínos.
Pokud jste dosud uznávali jako první z vrcholů Cannibal Corpse původní tvorbu s Chrisem Barnesem a druhý u raně fischerovských alb „Bloodthrist“ a „Gallery Of Suicide“, vězte, že teď tahle parta zažívá zenit třetí. Možná už není tak jasný a zářivý, jako předtím, ale skutečnost, že dobré časy přišly s Erikem Rutanem, je markantní.
|
