Steven Wilson může být v pohodě. Za roky, co působí na progresivně rockové scéně, si udělal velké jméno a je komerčně úspěšný. Lidé ho nejen kupují, ale uznávají ho jako známku kvality. Umělecký vrchol zažil na desce „Hand.Cannot.Erase.“, která se dá považovat za opravdový klenot žánru. Následovala cesta k větší přístupnosti pro širší posluchačstvo a příklon k popu. Wilson ale nehrál „jen“ pop, nýbrž ho zkoumal. Na minulé desce „The Future Bites“ s ním vyloženě experimentoval, ale skvělé přijetí jako dřívější počiny deska nezaznamenala (logicky především u prog rockových fanoušků).
Uběhlo více než dva a půl roku a je tu nová nahrávka. „The Harmony Codex“ by mohla být Wilsonovým návratem do bezpečných vod prog rocku, ale tak jednoduché to není. Wilson potěší jednak staré fanoušky, ale pop nepřestal pokoušet. Novinka o něco více sází na instrumentálnost, což dokáže už úvodní „Inclination“ s elektronickými ruchy, klávesami a beaty. Atmosféra působí temně a napínavě, po prog rocku není ani stopy, ale přesto je pojem prog zcela na místě. Přibývá i dechová sekce a další klávesy, song po třech minutách jako by skončil, ale znovu začne, když poprvé zazní Stevenův hlas. Hudba místy připomene tvorbu Dead Can Dance.
Klasická wilsonovka „What Life Brings“ má stopáž obyčejné písničky a vlastně jí je. Klidně by mohla být na některé ze starších desek Porcupine Tree nebo projektu Blackfield. Art rock, trochu popík, ale také prog rock. Art rocková, trochu popová, ale také progová pohodovka je po temné úvodní skladbě velmi příjemná. „Economies Of Scale“ náladu vrací trochu k minulé desce - nabídne pop, dotek elektroniky, chytlavost, atmosféra posmutní a song velmi brzo přiroste k srdci. Nejdelší song nahrávky má hodně přes deset minut a je téměř instrumentální. Chtěli jste progresivní rock? Tady ho máte v nejlepší možné podobě s prvky vážné hudby, smyčci, trochou jazzu a náladou, která nechá vzpomenout na desku „The Raven That Refused to Sing (And Other Stories)“. Nad tím vším ční pinkfloydovská kytara jako monument. Baskytara udává parádně tempo, které rozbuší srdce. Měli jste rádi u Wilsona saxofon? Tak ten tu je taky, stejně jako melancholické pasáže i epické party. Když zazní vícehlasy, nemohu se ubránit dojmu, že takhle nějak hudbu a vokály vrství Devin Townsend.
Po úžasné prog rockové odysee, přichází kratší a hitovější „Rock Bottom“, jež vás uvítá hlasem Ninet Tayeb, tradiční hostující zpěvačkou, která s Wilsonem spolupracuje už roky. A opět je to nádherné. Křehká alternativně pop/rocková skladba je jedním z vrcholů alba, i když konkurentů má mnoho. „Beaty Scarecrow“ vrací posluchače o několik let zpátky, do období první Wilsonovy sólovky „Insurgentes“ a hrátek s trip-hopovými beaty. Další instrumentální kus má temnou náladu a tvrdou baskytaru, Steven řekne pár slov, ale až na úplném konci. Titulní song se skoro dotýká desetiminutové hranice a přináší něco úplně jiného - harmonii, odpočinek, relax. Jako pohlazení zazní hlas Wilsonovy ženy Rotem. V následné popové „Time Is Running Out“ nechybí kytara, elektronické zvuky a řádná dávka atmosféry. Situace potemní s „Actual Brutal Facts“, což je trip hop jak od Massive Attack. Wilson má hluboký hlas a klidně můžeme jeho projev nazvat lehkým rapem. Zneklidňující auru songu podporují strašidelné zvuky a zatěžkaný klavír. Závěr protne pronikavá kytara a songwriting opět připomene tvorbu z desky „Insurgentes“. Přes devět minut je dlouhý závěr alba „Starcaise“. Ten pokračuje v náladě alba, ačkoliv se jedná o poměrně klasickou progresivně rockovou skladbu made by Wilson. I přes rozsáhlou délkou nechybí takřka hitové pasáže a epičnost.
Steven Wilson je nejen hudební, ale i zvukový mág. „The Harmony Codex“ je zvukově velmi pestré a bohaté album, je radost poslouchat tak vymazlenou produkci. „The Harmony Codex“ je vynikající progresivně rockové album. Je žánrově poměrně rozkročené, ale to je naprosto v pořádku. Wilson se mnohdy obrací do vlastní umělecké minulosti, ale přesto deska zní svěže a nově. Je to skvělé vyvážení muziky, která má potenciál uspokojit staré, ale i novější fanoušky. Album se silnou a originální atmosférou je oproti minulým deskám více orientované na instrumentálnost. Není to nejlepší Wilsonova deska, ale i tak se dá popsat jako – skvělá!
|
