Řadit Krucipüsk mezi bigbítové kapely by bylo krajně nezdvořilé, ačkoliv se liberecká parta ráda a často pohybuje ve společnosti Harleje, Alkeholu a dalších, ovšem hudebně s nimi má společného pramálo. A vždycky měla. V českých končinách totiž byla a vlastně i je tak trochu fenoménem, protože hudbu inspirovanou skejťáckou kulturou a kapelami jako Suicidal Tendencies tady nikdo moc nehrál, takže Krucipüsk v devadesátých letech vyplnil díru na trhu. Udělal to skvěle a alba od debutu „Ratata“ až po kultovní „Druide!“ byla velká jízda, s každou další deskou šla tahle parta nahoru, aby vše vyvrcholilo před dvaceti lety s fenomenální „Druide!“, která asi navždy zůstane nepřekonána. Po ní to šlo docela z kopce…
Proto říct, že Krucipüsk umí natočit i hodně špatnou desku tak nezdvořilé není. Po „Druide!“ přišli s nemastnou, neslanou „Ahoj“, která v podstatě zklamala a pak už to byla jízda sešupem dolů. Alba „Amen“, „Rodinnej diktát“ a „Boombay“, která představovala úplné dno, ukazovala, jak rychle se kapela dokáže kazit. Nelichotivou situaci ještě podpořil frontman Tomáš Hájíček s příšerou sólovkou „Kocour v troubě“ a už se lámala hůl. Pak Krucipüsk začali zvedat hlavu a výsledkem je skutečnost, že poslední album „Country Hell“ z roku 2019 byla deska, která se mohla rovnat starým klasikám. Byl to pozoruhodný obrat, jízda jak na horské dráze, z Podještědí znovu začal foukat čerstvý vítr invence a slušných hudebních nápadů. Pomohla tomu také omlazená sestava, v níž si vedle Hájička svůj post vybojoval jeho syn za bicí soupravou.
Novinku „HovnoZle“ natočili stejní muzikanti jako „Country Hell“, přičemž změna proběhla na kytarovém postu, který po Peteru Boškovi (ex-Kreyson) obsadil David Pavlík, ale co se týče kvality předloženého materiálu, je to změna jen kosmetická, protože jak Boška, tak Pavlík jsou výteční hráči. Stejně tak je „HovnoZle“ logickým pokračováním „Country Hell“, ač se nejedná o jednovaječná dvojčata. Je zase slyšet posun ve zvuku, který se tentokrát podařilo vytvořit masivní a správně tvrdý, jak si tvorba Krucipüsk žádá. A znovu nechybí hrstka hitů, která skvěle doplňuje nejvýraznější kusy z minulé desky a dokáže i dost dobře konkurovat hitům z minulosti. To už ukazoval singl „Chiméry“, který Krucipüsk vypustili dva roky předtím, než „HovnoZle“ oficiálně vyšlo. Skladba si stihla udělat místo i v běžném koncertním repertoáru a proto má na desce funkci pevného bodu a jistoty. Kolem ní Hájičkova parta vrší další skladby. Tu více podařené, tu méně.
Výborně se povedla až metalově nabroušená titulní „HovnoZle“, v níž frontman plive slova s agresí dlouho neslyšenou a Pavlíkovy riffy i sóla se zadírají pod kůži. Začátek alba je velmi podařený a pokud by kapela udržela laťku po celou dobu, dalo by se mluvit i o přímé konkurenci „Druide!“. To se však nekoná, po „HovnoZle“, „Dokud jsem tady“, Free dnu“ a „Chimérách“ přijde „Pepa“ a „Zlej kluk“, a s tím otázka, jestli nebylo třeba počkat na silnější skladby, když na přípravu alba měl Krucipüsk celé covidové období. Jenže pak kapela nasadí „Zas ráno“, což je znovu hit jako hrom a v tu chvíli jsou předchozí slabší momenty zapomenuty. Přes slabší „Ego“ dokáže kapela obstarat silné finále s „Tohle už znám“, kde překvapí hlavně melodický refrén. Jak se říká, konec dobrý všechno dobré a to platí i zde. Krucipüsk s touhle deskou potvrdil, že se znovu stal kvalitativní jistotou.
Ty debaty tady budou věčně a otázka je pořád stejná. Je tohle nejlepší deska od „Druide!“? Možná jí byla „Country Hell“, možná jí je tahle nahrávka. Jiná deska vydaná od roku 2004 jim konkurovat nemůže. Ale ono je to docela jedno. Nejdůležitější je, že se kapela podařilo potvrdit, že se její někdejší forma vrátila. U Krucipüsku se teď totiž hovno zle…
|
