Nad deskou Riley´s L.A. Guns visel obrovský otazník, než kapela stihla oznámit její vydání, přišla zpráva o smrti tahouna, bubeníka Stevea Rileyho. V tu chvíli měla jeho verze L.A. Guns na kontě pouze pilotní singl „The Dark Horse“ a žádnou vizi o tom, co bude dál. Riley nejenže byl vůdčí osobností kapely, kterou postavil poté, co v roce 2016 zůstal v L.A. Guns jen on a kytarista Scott Griffin, ale celá kapela (nuceně) nesla před známým názvem jeho jméno, což bylo ještě těžší. Ani teď se nedozvíte, jak to s kapelou bude dál, protože to pravděpodobně netuší ani její členové. Ač byl Riley výtečným hráčem, je jako bubeník nahraditelný, jako osobnost nikoliv. Proto se může stát, že historie Riley´s L.A. Guns se uzavírá právě teď a deska „The Dark Horse“ je už pouhé rekviem. Pokud ano, je to rekviem řádně energické a hřmotné.
„The Dark Horse“ je prvním albem, které vychází pod hlavičkou Riley´s L.A. Guns, protože debutové album „Renegades“ ještě jméno bubeníka postrádalo. Důvod je prostý a pro fanoušky asi dobře známý. Steve Riley a basista Kelly Nickels, jako další člen klasické sestavy L.A. Guns z let 1988 až 1995, prohráli soud s někdejšími kolegy, kytaristou Tracii Gunsem a bubeníkem Philem Lewisem, a proto název kapely museli odlišit. Název se změnil, přístup k hudbě nikoliv a proto „The Dark Horse“ navazuje na práci z „Renegades“ a také na klasickou éru L.A. Guns z doby, kdy Riley a Nickels členy kapely. Ale pokud jsme o „Renegades“ hovořili jako o albu, které je gunsovštější než L.A. Guns samotní, u „The Dark Horse“ to úplně neplatí. Stylově zůstává kapela ukotvena v rock n`rollovém ranku, těžiště alespoň pomyslně stále leží v osmdesátých letech, ale nový materiál je o něco tvrdší, už ne tak zářivý jako na první desce a temnější, což koresponduje s jeho neveselým osudem.
Jestliže u „Renegades“ měla parta Rileyho a Nickelse navrch před někdejšími kolegy, zde se rozdíl trochu stírá. Tím je řečeno, že „The Dark Horse“ je o něco slabší než předchůdce, který se mohl řadit jen pouhý krůček za první čtyři (nejlepší) alba L.A. Guns, novinka je kvalitativní standard, zaujme vás několik skladeb, ale celek o něco méně. Deska začne velmi rutinně s „Overdrive“, v níž má Kurt Frolich prohnaný hlas „přes krabičku“, což mohlo fungovat v devadesátých letech, ale dnes se to naprosto míjí účinkem. Podobně nezaujme ani „Rewind“, která je obyčejnou rockovou věcí bez stěžejního nápadu, ačkoliv potřebná dávka energie se ani jedné z těchto skladeb upřít nedá. Titulní „The Dark Horse“, která nastupuje po nich, je ze zcela jiného těsta. Kapela najednou září, nasává motorkářskou atmosféru a nálada prosluněných letních večerů je takřka odzbrojující.Znovu se dotýká vrcholu a konkuruje největším hitům z minulosti.
Že Kurt Frolich není tak charismatický a na první poslech rozpoznatelný zpěvák jako Phil Lewis, je dávno známá věc. Výtky, které mu byly adresovány po vydání „Renegades“, se mohou jevit jako neoprávněné, protože zpěvák naprosto bravurně zvládne sabbathovsky zatěžkanou „Somebody Save Me“, v jeho hlase se objevuje vášeň i temnota, což ze skladby dělá další velmi zdařilý kousek. Povedly se obě pomalejší věci, „Sweet Summer Girls (Florida)“ je typická balada s velmi výrazným refrénem a zasněnou náladou šedesátých let a „Changing Lights“ trochu nostalgickým kouskem, jež víc než na jímavý refrén sází na celkovou atmosférou, kterou krásně dokreslují akustické kytary. Mezi vydařené věci je třeba zahrnout i punkovější „It´s The World“, jež zaujme zejména vlezlým, ovšem osobitým refrénem, který podporují megalomanské vyhrávky Scotta Griffina.
Na to, aby to kapela zabalila, je „The Dark Horse“ dobrá deska, ovšem budoucnost, pokud nějaká bude, rozhodně nebude jednoduchá. Pod názvem Riley´s L.A. Guns by bylo pokračování trochu ošemetné a postavené na hlavu, ale základ, na kterém lze stavět, tady je. Otázek je mnoho, na odpovědi si ale budeme muset chvíli počkat.
|
