Už se tak nějak počítalo s tím, že Znouzectnost je kapelou, která žije ze své minulosti a o vydávání nových alb nemá příliš velký (či spíše žádný) zájem. Každopádně to vypadalo, že její doba minula, opodstatnění měla v dřevních dobách v devadesátých letech, snad ještě jako Zastávka Mileč nebo dokonce Kuličkové ložisko, a pak v devadesátých letech, kdy si našla osobitým punk rockem, smíchaným se stále častějšími vlivy folku místo na tuzemské scéně. Stále patří hlavně na festivaly v ulicích Plzně či do tamního Divadla Pod Lampou, ale fakt, že v době největší slávy (kolem alb „Folcore“ nebo „Kapitán Mlíko“) je znala celá republika, něco znamenal. Nebylo to jen tím, že tuzemské rockové časopisy ji tlačili jako jedno z domácích želízek alternativního rocku, kam Znouzectnost spadla jen tak mimoděk. S Nirvanou nebo The Smashing Pumpkins ji toho pojilo jako s Green Day či The Offspring. Vůbec nic.
Znouzectnost vyšla z klasického folkového písničkářství, poháněná mladickým punkovým drajvem, který ji už zůstal. Na deskách se projevoval tu více, tu méně, ale i tak je jisté, že kapela měla vždycky blíž k Mňáze a Žďorp než k E!E či Visacímu zámku. Dnes je legendou i díky tomu, že původní trojice vydržela na svých místech, přestože všichni tři přiznávají, že občas se najde okamžik, kdy se pochybnosti nad existencí kapely množí. Nyní je zjevně všechno v nejlepším pořádku, protože po dlouhých letech je Znouzectnost zpět s novým albem. To je skutečně překvapivý fakt. Když k tomu připočtete, že vydařené album má jakýsi nepřiznaný bilanční charakter, je mnoho důvodů, proč si album pustit. Poetika Plzeňanů měla vždycky své těžko uchopitelné a ještě hůře popsatelné kouzlo.
Když před léty členové přiznávali (nejvíce pravděpodobně frontman Déma), že pankáči vlastně ani moc nejsou a jejich kořeny leží u folku, podpořili to deskami, které se s čistým svědomím dali označit za folkrockové. „Písně instantního štěstí“ nebo „Tvrdí kluci nepláčou“ takový charakter naplňovaly bezezbytku a staří pankáči je poslouchali i proto, že stárli s nimi a rozuměli jim. Pak přišel návrat ke kořenům a deska „Beat Simplicitas“ byla nejtvrdší nahrávkou kapely. Novinka, nazvaná poněkud neklidně a definitivně „The End…?“ toto prvenství uzmout nechce, přestože je zřejmé, že kapela znovu přičichla k punkovým kořenům. Dělá to skutečně podmanivým stylem, protože výraz, jaký pro album zvolila, ji náramně sluší. Když hned na začátku desky nastaví ozbrojující realitu („míváme bláto po kolena, někdy ho držkou ryjeme“), je deset let zapomenuto a posluchač se v těch pár vteřinách naladí s kapelou na stejnou vlnu.
Ačkoliv se Znouzectnost snaží desku balit do typicky poetického hávu, hořkosladských nuancí a filozofického pohledu, nedá se přehlédnout ironizující náboj. Ne nadarmo „Na řece Léthé“, „Spolčení hlupců“ nebo „Všichni proti všem“ (zde se současná politická situace glosuje asi nejvíce) vyznívají naštvaněji, přestože jim pořád padne melodicko - punkový kabátek. Jen je trochu temnější, tak jako současná neveselá doba. Naštěstí nechybí humor, který byl vždycky pro kapelu příznačný a „Countryblues“ (šraml jak se patří), či závěrečná, pozoruhodně optimistická, „Jedeme domů“, vyvažuje méně veselé kompozice, s nimiž letos Znouzectnost přišla. Hudebně od celkového konceptu utíká „Pochod ignorantů“, v podstatě klasická bigbítová skladba, které nechybí reggae sloky, což ji posouvá do jiného teritoria, ačkoliv pro celkové vyznění je z hlediska pestrosti velmi důležitá.
Kdyby to bylo skutečně naposledy, Znouzectnost žádné negativní překvapení nepřinesla. Mluvit o „The End…?“ jako o nejlepší desce kapely nelze, ale vysoký standard, zaručený vnitřním kouzlem souboru, je splněn i nyní. Po skoro čtyřiceti letech, co spolu tahle parta je, má pořád co říct a témat ke zpracování jim současná doba poskytuje nepřeberně.
|
