Dokáže ještě Lenny Kravitz něčím překvapit, tedy kromě toho, že jeho figura popírá jakékoliv přírodní zásady a umělec vypadá spíše na statného třicátníka než na někoho, kdo před pár dny oslavil šedesátku? Znovu má na hlavě dlouhé dredy jako v době, kdy prorazil s trhákem „Are You Gonna Go My Way“ a zcela jistě se dá s klidným svědomím říci, že ani jeho hlas neutrpěl výraznější újmu, která by mohla svědčit o tom, že se píše rok 2024 a ne 1994. Lenny se už umí šetřit a proto desky nechrlí stejnou kadencí jako v devadesátých letech. Z toho důvodu čekací doba na novinku byla suverénně nejdelší a protáhla se na šest let. Ale to je běžná praxe a nikdo nechce po muzikantech, kteří hrají už pár desetiletí, aby každoročně vydávali nové album. Bylo by to zbytečné a u umělců typu Lennyho Kravitze obzvlášť.
Lenny jen zřídkakdy dokáže překvapit, už řadu let je nad slunce jasnější, že to, co vytvořil v letech 1989 až 2001 je pro jeho tvorbu stěžejní a každá nová deska pojede po této historické ose. Někdo to může nazvat minimem progresu, jiný tvůrčím tápáním a vykrádáním sebe sama, ale fakt, že Kravitz na každém albu měl několik dobrých skladeb, které alespoň na čas dokázaly v koncertním repertoáru nahradit letité koncertní jistoty, něco znamená. V tomto duchu se mu z novějších desek nejlépe vedlo na „It Is Time For A Love Revolution“ z roku 2008, či na deset let staré „Struts“, které mohly konkurovat „Circusu“ či „Pětce“. Fakt, že je fanoušci ocenili o něco méně, je věc druhá. Pak jsou tu věci méně podařenější a těm od nynějška vévodí novinková „Blue Electric Light“, album, do něhož se po šesti letech vkládaly naděje, které zůstaly nenaplněny. Dámy a pánové, seznamte se s nejhorší deskou Lennyho Kravitze…
Když však mluvíme o nejslabší desce, nelze mluvit o album špatném či podprůměrném. Lenny si dává velmi dobrý pozor na to, aby do světa pustil dokonale ošetřenou desku, opatřenou velkou produkcí a pořádným kusem muzikantství. Tak je to i tady, potud všechno v pořádku. Navíc mu to zpívá stále náramně, ale to jsou věci, s nimiž se počítá. Co však chybí, jsou hity nebo alespoň skutečně dobré skladby. Vše je jakoby hrané hodně na jistotu, navíc bez energicky znějících kytar, což Kravitze odvádí další kousek od hard rockového teritoria. Je tenhle chlap ještě vůbec rocker? Je to ten, kdo neměl problém zahrát tvrdý blues „Let Love Rule“ a „Mama Said“, či rozpoutat bouři a lá Jimi Hendrix v „Are You Gonna Go My Way“? Nic takového se neděje a pokud v „Paralyzed“ bude chtít posluchače přesvědčit, že pořád umí ještě tvrdé riffy zahrát, už mu to moc neuvěříte.
Kravitz vsadil na zbytečně taneční notu, což naznačí úvod alba „It`s Just Another Fine Day (In This Universe Of Love)“, který by se mohla vyjímat jako uvolňující věc v polovině alba, ale jako otvírák moc pohodou atmosférou, která ubírá energii, vyloženě zklame. Kde je Lennyho kytara, kde jsou riffy, kterými se vždy chlubil, kde jsou skvělá sóla z minulosti? Náznak toho se objeví v singlové LTK421“, ale i zde má Kravitz mnohem blíže k Princeovi než k Hendrixovi. Pro rockového fanouška je to zásadní problém. Znalce Lennyho tvorby to až tak nepřekvapí, ovšem zaskočí jej u pilotní singlu vyprázdněnost současné formy. K čemu jsou formálně dobré věci „Human“, „Bundle Of Joy“, či „Spirit In My Heart“, když pořád máte pocit, že posloucháte produkční prefabrikát, jakýsi výluh z dávné Kravitzovy tvorby? Řeči o sevřenosti nového materiálu vůbec nemohou zafungovat, protože se není čeho chytit. Výrazný vrchol prostě chybí.
„Blue Electric Light“ je jako soundtrack k hroutící se Lennyho kariéře. Zbytečně sluníčková, až nezdravě pozitivně laděná a myšlenkově prázdná deska bude mít šanci zapadnout do dnešní scény, protože je přesně taková. Naoko stavěná rádoby dokonalost, která s upřímností a poctivostí má společného pramálo. Bohužel i tak skvělý muzikant jako Lenny Kravitz se dotkl svého dna. Je to nuda až na půdu…
|
