Je ve hvězdách, v jakém stavu se nacházejí Alice In Chains. Na stránkách mají ohlášený pouze jediný koncert na květen příští roku a zda bude startovním výstřelem k dalšímu comebacku může být pouze předmětem spekulací. Skutečnost je taková, že kapela v poslední době spíše mlčí a poslední album (velmi dobrou nahrávku „Rainier Fog“) vydala před více než šesti let. To není tak dlouhá doba, když si uvědomíme, že za pětatřicet let existence vydala formace pouhých šest řadových desek, ale nečinnost nehovoří zrovna nejoptimističtějším jazykem. Frontman William DuVall rozjel vlastní sólovou kariéru debutem „One Alone“ a k vlastní tvorbě se vrátil i mozek kapely, kytarista a občasný zpěvák Jerry Cantrell. Muž zodpovědný za to, jak Alice In Chains zněli, i hlavní tvůrce jejich hitovek.
Cantrell má velice specifický styl i práci s melodiemi a proto fakt, že na desce má hvězdné hosty na výsledek velký vliv nemá. Na papíře vypadá dobře, že na basu hraje Duff McKagan z Guns N`Roses a Robert Trujillo z Metallicy, na bicí Mike Bordin z Faith No More a Gil Sharone od Marilyna Mansona, a doprovodné vokály zpívá Greg Puciato, známý z The Dillinger Escape Plane, ale „I Want Blood“ o nich není. Stejně jako všechny předchozí sólovky i všechna alba Alice In Chains jsou především o Cantrellovi, a jestliže jste si jej zamilovali z předchozích prací, je nanejvýš pravděpodobné, že novinka vám kápne do noty také. Nedá se říci, že by zněla stejně jako předchozí tři alba. Cantrell se jako člověk i jako umělec vyvíjí a proto už nedokáže psát věci jako „We Die Young“ (ve skoro šedesáti by to bylo postavené na hlavu) a jeho tvorba dostává trochu jasnější obrysy, které shazují někdejší halucinogenost prvotní tvorby Alice In Chains.
Když vedle sebe dáte debut této kapely „Facelift“ a Cantrellovu novinku „i Want Blood“, je rozdíl slyšitelný, ovšem na druhou stranu víte, že obě desky natočil stejný umělec. Zejména úvod novinky, otvírák „Vilified“, vybalí zahuštěné riffy jako kdysi slavná „Dirt“, a Cantrellův hlas až nápadně míří do poloh nebohého Laynea Staleyho. I „Off The Rails“ míří do první poloviny devadesátých let a jasně v ní rezonuje tehdejší styl kapely, potažmo sebedestruktivní pachuť grunge. Cantrell byl jedním z jeho spolutvůrců a proto má jako jeden z mála dodnes žijících právo se k němu vracet. Jen melodie v refrénu jsou trochu méně skeptické a melodie kromě neutuchající hloubky melancholie mají v sobě záblesk pozitivna. To naznačí výtečná „Afterglow“, která znamená nový rozměr, novou cestu, jakou se na nejnovějším hudebním dobrodružství Cantrell vydává.
A co teprve když přijde rozmáchlá „Echoes Of Laughter“, v níž se muzikant pustí do baladických poloh, výsledek není tak zmučený jako kdysi „Down In A Hole“, ale spíše klade důraz na typicky rockové melodie. Je to kontrast vůči titulní věcí (nebo „Throw Me A Line“), ve které Cantrellova kytara má nádech Kyuss či Monster Magnet, zejména díky suchým riffům, s kterými zcela souzní pokroucené melodie a místy tušená motorkářská vzpurnost. Aspoň krátký návrat do hájemství grunge přinese „Let It Lie“, což jsou Alice In Chains jako vyšití. Z počátku v tom pokračuje i „Held Your Tongue“, ovšem vzletné melodie dávají na srozuměnou, že paleta inspirací je mnohem širší. Jejich shrnutí v „It Comes“ (jako kdyby si je Jerry nechal na závěr) posluchače provede po zákoutích grunge i alternativního rocku, se špetkou klasického hard rocku a typické melancholie. Emoce jsou v tu chvíli vypjaté nadoraz.
Cantrell nepatří mezi nejplodnější umělce, ale když už nějakou desku vydá, vždy si můžete být jisti, že půjde o kvalitní práci. S novinkou „I Want Blood“ jasně ukazuje, že může být řazen k naprostým klasikům rockové hudby. Na to, že byl před lety součástí nejzprofanovanější vlny, to dotáhl sakra daleko.
|
